Je mu dvacet šest, je uprchlík, prchl před Talibanem na území opozičních vojsk. Bydlí v temné komůrce v nemocnici, kde po večerech při svíčce čte lékařské knihy a sní o tom, že americké útoky předznamenají konec Talibanu a návrat země k normálnímu životu.
"Chci se cítit jako svobodný člověk. Nesnesl bych, aby mi Taliban přikazoval, že mám mít dlouhé vousy, když já je mám rád krátké," hodnotí se smutným úsměvem fanaticky přísný výklad islámu, který v zemi začal prosazovat Taliban.
|
On-line zpravodajství |
Rokaj je na těch pár malých místností na okraji pustiny pyšný, neboť bez léků, bez elektřiny a odborného personálu dokáže se dvěma kolegy dělat to, co lékař dělat má: zachraňovat životy, operovat, léčit. Nad dveře dokonce umístil názvy místností v angličtině. "Alespoň v jedné věci jsme podobní americkým nemocnicím," říká se smíchem.
Hladí po vlasech pětiletého Nadžmudina a rovná hadičku kapačky vedoucí do jeho pohublé ruky. Chlapec má malárii a pod sepranou dekou leží bez hnutí.
Nadžmudinova desetiletá sestra sedí na podlaze, drží jeho ruku a hlídá ho v jeho horečnatém spánku. Vypadá jako socha.
"Nemůžu odejít ze země, jsem lékař a lidé mě tady hodně potřebují," říká Rokaj a nezní to jako fráze. Část pacientů leží venku, v provizorních přístřešcích, pod děravými plachtami na udusané hlíně dvora.
"Doktor Rokaj je moc hodný. Bez něj bych umřel," říká jedenáctiletý Zabihla. Před několika týdny dopadl do jeho vesnice granát vypálený Talibanem. Rokaj Zabihlovi při složité operaci vyňal střepinu z břicha a zachránil mu tak život. "Hráli jsme si a bylo nás sedm. Všichni ostatní zemřeli," říká chlapec a odhání mouchy kroužící ve stanu.
Rokaj žil s rodinou v Mazáre Šaríf, největším městě severní části Afghánistánu. Když přišel Taliban, utekli do Pákistánu. Rok nemohli najít žádnou práci, utratili své životní úspory. Jeho otec se pak rozhodl pro návrat, nemohl žít bez rodné země. Rokaj odešel na území opozice.
S rodinou se od té doby setkal jen jednou, před čtyřmi měsíci, kdy ji tajně navštívil. Nechal si narůst dlouhé vousy, aby nebyl na území Talibanu nápadný, a hodiny šel přes nebetyčné hory mezi frontovými liniemi, aby se dostal na druhou stranu, na teritorium nepřítele. U rodičů byl jen dva dny, bál se o sebe i o ně.
Nepřišel jen o kontakt s rodinou. Několik let plánoval vzít si dívku, s níž studoval lékařskou fakultu. Jenže dívka před Talibanem utekla do Evropy, do Nizozemska, a tam se po čase provdala. "Taliban hrozně změnil naše životy," říká smutně Rokaj. "Zakazují ženám pracovat, zakazují jim studovat. To je přece hrozné a nesmyslné," rozčiluje se. A islám, dodává kategoricky, nic takového nepřikazuje.
Nyní však již měsíc žije novou nadějí, několikrát denně s napětím poslouchá zprávy z malého tranzistorového rádia a ujišťuje sebe i své přátele, že Taliban určitě padne.
"Afghánistán žije v chaosu a válce po čtvrt století. Nic ale přece netrvá věčně. Jsem si jist, že nyní je na dohled normálnější život," říká a hledí směrem k horám na obzoru. Za nimi leží jeho město, nad které nyní téměř každý den míří americké bombardéry.
