On-line reportáž s dozorcem Vazební věznice Liberec

Vážení čtenáři, on-line reportáž z Vazební věznice v Liberci končí. Děkujeme Vám za pozornost. Poděkování patří též dozorci Mírovi, jeho kolegům a vedení věznici, kteří nám vznik reportáže umožnili. 

Pro zajímavost, při službě s dozorcem Mírou jsem ušel 11 500 kroků, to je asi 9,4 kilometru, a nastoupal jsem 46 pater. On sám má v nohou ještě o něco více. Některé opakující se úkony jsem neabsolvoval, abych mohl psát on-line reportáž. 

Na převzetí vězňů se už připravuje nová směna dozorců. Ti stávající po odchodu ještě předají poznatky ze své služby. Jedná se například o informace o problematických vězních či incidentech, které se případně během jejich směny staly. Pak teprve úplně opustí věznici. Služby mají v intervalu čtyř dvanáctihodinové směny a čtyři dny volna. 

Po večeři mají vězni volno. Ti, kteří od rána pracovali, ještě můžou jít na vycházku. Vzhledem k počasí ale dnes této možnosti využili pouze jednotlivci. Večer vězni nejčastěji koukají na televizi, cvičí v posilovně, někdo si čte.

V liberecké věznici mají odsouzení přes den k dispozici praktického lékaře, zubaře, psychiatričku a rentgenologa. Na složitější zákroky jsou převáženi do specializovaných zdravotnických zařízení. Při náhlé indispozici je přivolána běžná záchranka.

Po šestnácté hodině musí dozorci zajistit i distribuci léků. Míra před večeří předal jednomu z odsouzených inzulin.

Diskutéři také chtěli vědět, zda se vězni občas poperou. Není to každý den, ale občas nějaká bitka proběhne. Dozorci připomínají, že soužití více lidí na malém prostoru ke vzniku konfliktů napomáhá.

V šestnáct hodin se začaly rozvážet večeře pro odsouzené, od osmnácti hodin mají večeři obvinění. Jídlo opět rozváží vězni za dohledu dozorců.

V diskusi zazněl dotaz, zda je možné přeložit vězně na jinou celu, pokud má s někým spory. Možné to je. Záleží na oprávněnosti žádosti, kapacitě a dalších kritériích, konečné slovo má vedení věznice.

Dozorci zdůrazňují, že je pro ně velmi důležité odhadnout vězně. „Díky tomu víme, jak na jednotlivé odsouzené reagovat. Ti dozorci, co jsou tu déle, řadu z nich znají, protože se jedná o recidivisty. Mohou tak sledovat i jejich vývoj. Někdo se třeba s věkem zklidní. Obecně větší problémy dělají mladí, feťáci a často jsou slyšet i vězněné ženy. Naopak ‚nejslušnější‘ jsou vrazi. Hlavně ti, co zabili jednou z nějakého náhlého popudu,“ říkají dozorci.

Část odsouzených se začíná vracet z práce. Někteří dělají přímo ve věznici, jiní jezdí pryč. Pro dozorce to znamená jednoho vězně po druhém zkontrolovat, zda za mříže nevnáší něco nepovoleného. V podvečer ještě vyrazí další odsouzení na noční směny.

Mezi povinnost dozorce patří i dohled nad vybíráním schránek se stížnostmi. Postupně obcházíme jednotlivá oddělení. Doprovázíme dvojici zaměstnankyň, které mají sesbírání stížností na starosti. Většinou jsou ale schránky prázdné.

Odsouzení se pohybují v rámci svého oddílu. Mimo cely mohou vyjít volně na chodbu do společenské části. Obvinění ve vazbě jsou pouze v cele. Většina komunikace s nimi probíhá skrz okno ve dveřích, takzvaný bufet. Na některých oddílech je v Liberci kolem třiceti, na jednom i padesát odsouzených. Ve vazební cele jsou dva až čtyři obvinění.

Míru v posledních desítkách minut nejvíce zaměstnávají doprovody vězňů a kontroly cel. Vězni reagují na jeho doprovod. „Jste nový dozorce? Kaplan? Jste nový ředitel?“ ptají se. Jen jediný odhalil mé povolání. „Já vás znám, vy jste novinář,“ zavolal na celou chodbu. Mně jeho tvář nic neříkala, ale třeba mě opravdu znal.

Následuje kontrola balíků. Takzvaný nárokový balík může vězeň dostat jen dvakrát ročně. Každý projde kontrolou ve speciální místnosti. „Drogy jsem nenašel, ale našel jsem nepovolené předměty, sklo, tlakové lahve - většinou deodoranty,“ říká dozorce Míra.

Čtenáře také zajímalo, zda vězni mohou mít u sebe peníze. Nemohou. Každý má osobní konto vedené věznicí, ze kterého se mu odečítají nákupy v kantýně. Vězni mohou nakupovat maximálně dvakrát týdně, navíc jen do stanoveného limitu.