"Nový úsvit vedoucí role Ameriky je na dosah."
- Nově zvolený prezident Spojených států Barack Obama
Převratné okamžiky
První takový okamžik nastal na Nový rok 1863, kdy se desetitisíce černochů z celého Severu choulily k sobě a čekaly, zda Abraham Lincoln podepíše Prohlášení o osvobození otroků.
Druhým byla noc z 22. června 1938 a legendární odvetný zápas mezi Joem Louisem a Maxem Schmelingem, kdy se černošské rodiny a přátelé mačkali kolem rozhlasových přijímačů a společně se radovali, když "Hnědý bombarďák“ knokautoval Schmelinga hned v prvním kole.
Třetí pochopitelně nastal 28. srpna 1963, kdy reverend dr. Martin Luther King Jr. deklaroval světu, že má sen, a učinil tak ve stínu zamyšleného Lincolna shlížejícího na shromážděný dav, zatímco ti z nás, kdo nemohli být s Kingem přímo ve Washingtonu, seděli společně před černobílými televizory a skrz slzy a s novou energií v žilách naslouchali jeho melodickému hlasu.
společný senObamovo vítězství není vykoupením za všechny útrapy; je to spíše symbolické vyvrcholení boje černochů za svobodu, velkolepý úspěch nádherného společného snu. |
Něco takového jako teď jsme však nikdy nezažili. Nic nemohlo kohokoliv z nás připravit na výtrysk (ano, to je ten správný výraz) spontánních oslav, jenž následoval v černošských domácnostech, na shromaždištích a v ulicích našich komunit, když byl senátor Barack Obama prohlášen nově zvoleným prezidentem Obamou.
Od Harlemu po Harvard, od Maine po Havaj – a dokonce i po Aljašku –, od "úžasných vrcholků New Hampshire… až po horu Stone Mountain v Georgii", jak to vyjádřil dr. King – každý z nás si tento okamžik navždy zapamatuje, stejně jako si ho zapamatují naše děti, které jsme probudili, aby spolu s námi sledovaly, jak se přepisují dějiny.
Sen mého otce
Kolegové a já jsme se smáli a křičeli, výskali a halekali, navzájem se objímali a plakali. Můj otec čekal 95 let, aby se dožil tohoto dne, a když mi po ohlášení výsledků zavolal, mlčky jsem poděkoval Bohu, že mu umožnil dočkat se chvíle, kdy bude moci odevzdat svůj hlas prvnímu černochovi, jenž se stane prezidentem. A ani on tomu stále nedokáže zcela uvěřit!
Kolik našich předků položilo životy – kolik milionů otroků se lopotilo na polích a vykonávalo tam nekonečně nevděčné a bezduché práce –, než se tato generace mohla dožít chvíle, kdy se černoch stane prezidentem?
první pozvání do bílého domuPaul Cuffee, bohatý námořní kapitán, obchodník v lodní dopravě a první černošský osadník, který černochům nabízel návrat do Afriky, bude mít navždy tu čest, že se stal prvním občanem tmavé pleti, jenž dostal pozvání do Bílého domu na audienci s prezidentem. |
"Jak dlouho, Pane?“ zpívá se v jednom spirituálu. "Ne dlouho!“ zní rázná odpověď. Co by řekli Frederick Douglass a W. E. B. Du Bois, kdyby mohli vědět, že to naši lidé konečně dokázali? Co by řekly Sojourner Truthová a Harriet Tubmanová? Co by řekl samotný dr. King? Řekli by, že všechny ty ztracené hodiny plné otupující lopoty, všechna ta dřina vedoucí k promarněným či zpola naplněným životům, všechno to ponižování, které naši předkové museli dennodenně snášet, všechna ta přezíravost, odmítavost a obviňování, všechno to znásilňování a vraždy, lynčování a atentáty, všechny ty protičernošské zákony a protestní pochody, ti vrčící psi a hadice s proudem vody schopným lámat kosti, všechno to bití a všechno to zabíjení, všechny ty nenaplněné společné sny černochů – řekli by, že zvolení Baracka Obamy nakonec alespoň částečně zmírnilo nesnesitelnou bolest ze všech těchto tragédií?
Krvavá bilance se tím rozhodně vymazat nemůže. Obamovo vítězství není vykoupením za všechny tyto útrapy; je to spíše symbolické vyvrcholení boje černochů za svobodu, velkolepý úspěch nádherného společného snu. Řekli by, že přežití těchto hrůz s neutuchající nadějí bylo cenou, kterou jsme museli zaplatit, abychom se stali skutečně svobodnými a abychom se v roce 2008, přesně 389 let poté, co k těmto břehům připluli první afričtí otroci, dožili onoho "skvělého jarního probuzení“, kdy byl černoch jménem Barack Hussein Obama zvolen prvním afroamerickým prezidentem Spojených států?
Myslím, že ano, že by rozhodně a jednohlasně zvolali: "Ano! Ano a ještě jednou ano!“ Věřím, že by nám řekli, že cena, kterou jsme společně museli zaplatit, stála za to – byla to cena za úspěšnou kandidaturu novopečeného prezidenta Obamy.
Taková radost
V onen první přelomový den, kdy bylo podepsáno Prohlášení o osvobození otroků, prohlásil Frederick Douglass, nejslavnější černošský řečník v našich dějinách před Martinem Lutherem Kingem, že tento den není vhodným pro projevy a "jen sotva vhodným pro prózu“. Místo toho, poznamenal, je to den "vhodný pro poezii a pro píseň, pro novou píseň“.
V Tremontském chrámu, baptistickém kostele vzdáleném jeden blok od parku Boston Common, čekalo celý den na zprávy více než 3 tisíce černých i bílých obhájců zrušení otroctví. Když se po 11. hodině večerní vřítil do kostela posel a vykřikl: "Už je to tady! Je to v agenturách,“ vypuklo v kostele radostné šílenství. Douglass později vzpomínal: "Nikdy předtím jsem neviděl takové nadšení.
Nikdy jsem neviděl takovou radost.“ Načež spontánně přiměl zástup ke zpěvu oblíbeného chorálu Johna Browna "Duj, polnice, jen duj“:
Duj, polnice, jen duj!
Nechť radost i sláva v tobě zní,
a všem národům oznamuj,
i za hranicí poslední:
Rok jásotu nadešel!
Rok jásotu nadešel!
Vraťte se domů, hříšníci vykoupení.
V tom okamžiku se celá rasa, která v roce 1863 ve Spojených státech čítala 4,4 milionů duší, stala sjednoceným národem, jenž dýchal jedním dechem, hovořil jedním hlasem a byl svorné mysli i ducha; národem, jehož veškeré aspirace se koncentrovaly v jediný laserový paprsek téměř slepé naděje a zoufalého očekávání.
Je vskutku ohromující, že mnozí z nás – včetně mě – si ještě pamatují doby, kdy se pokládalo za obrovskou událost, pokud nějaký černoch nebo černoška vstoupil do Bílého domu hlavním vchodem, a nikoliv vchodem pro služebnictvo.
předvídavostJakým typem člověka bude tento případný černošský kandidát na prezidenta roku 2000? Bezpochyby bude vzdělaný. Bude také zcestovalý a dobře chápat roli své země ve světě a její vztahy. |
Paul Cuffee, bohatý námořní kapitán, obchodník v lodní dopravě a první černošský osadník, který černochům nabízel návrat do Afriky, bude mít navždy tu čest, že se stal prvním občanem tmavé pleti, jenž dostal pozvání do Bílého domu na audienci s prezidentem. S Jamesem Madisonem se setkal v Bílém domě 2. května 1812 přesně v 11 hodin dopoledne a požádal ho o intervenci za navrácení své slavné brigy "Traveller“, kterou úřady zabavily, protože prý porušovala embargo s Británií.
Cuffee podle kvakerské tradice oslovoval Madisona "Jamesi“ a "James“ se skutečně zasadil o navrácení Paulovy brigy – snad proto, že Cuffee i Madison podporovali vystěhovalectví osvobozených černochů do Afriky. (O tři léta později, 10. prosince 1815, přepravil Cuffee na téže lodi 38 černochů ze Spojených států do Sierry Leone.)
"Vítězství rasy"
Od Fredericka Douglasse, který navštívil prezidenta Lincolna během jeho funkčního období celkem třikrát (a navštívil i všechny pozdější prezidenty až do své smrti v roce 1895), přes Sojourner Truthovou až po Bookera T. Washingtona vyvolávala každá návštěva prominentního černocha v Bílém domě oslavu coby "vítězství rasy“.
V Bílém domě Franklina Roosevelta se stali černoši častými hosty – prezident měl dokonce "kuchyňský kabinet“, jehož prostřednictvím mohli černoši formulovat potřeby svého lidu. Díky hnutí za občanská práva měl fůru černošských návštěv také Lyndon Johnson. Během prezidentského působení Billa Clintona jsem se v Bílém domě zúčastnil recepce, kde bylo tolik černošských veličin z politických, akademických a společenských kruhů, až mě napadlo, že takové množství černochů se v prezidentské rezidenci naposledy vyskytovalo někdy v dobách otroctví. Všichni se tomu vtipu smáli, protože bohužel věděli, že je pravdivý.
Návštěva Bílého domu je však jedna věc a jeho obývání věc zcela jiná. Afroamerická touha po Bílém domě ovšem sahá několik generací do minulosti. Prvním černochem, který získal nominaci politické strany na úřad amerického prezidenta, se stal George Edwin Taylor, jenž v roce 1904 figuroval na kandidátce Národní strany svobody.
Některé pasáže jeho předvolebního dokumentu by byl klidně mohl napsat Barack Obama: "… ve světle uplynulých čtyř let, kdy jsme měli v nejvyšší exekutivní funkci republikánského prezidenta a obě komory Kongresu i většinu křesel v Nejvyšším soudu ovládali lidé téže politické víry, jsme konfrontováni s ohromujícím faktem, že více než jedna pětina rasy je zbavena občanských práv, oloupena o práva, moc i výhody skutečného občanství, a proto jsme nuceni odložit stranou své předsudky, ba i svá osobní přání, a začít se zaobírat vyššími požadavky našeho lidství, skutečnými zájmy země i našich potomků, a jednat, dokud jsme naživu a než nastane chvíle, kdy již bude pozdě. Žádná jiná rasa naší síly by se mlčky nepodvolila tomu, čemu jsme se bez vzpoury, bez revoluce či bez povstání v uplynulých čtyřech letech podvolili my.“
Revoluce, kterou Taylor dále navrhuje, se "nevede fyzickou silou, nýbrž u volebních uren“, přičemž znamením konečného úspěchu by bylo zvolení prvního černošského prezidenta v zemi.
pravdivý vtipBěhem prezidentského působení Billa Clintona jsem se v Bílém domě zúčastnil recepce, kde bylo tolik černošských veličin z politických, akademických a společenských kruhů, až mě napadlo, že takové množství černochů se v prezidentské rezidenci naposledy vyskytovalo někdy v dobách otroctví. |
Vzhledem k veškerému rasismu, jemuž byli černoši vystaveni po skončení poválečné obnovy země i po celou první polovinu 20. století, si však nikdo nedokázal představit, že by se černoch mohl stát prezidentem – "my se toho nedožijeme“, říkávali naši předkové. Když se James Earl Jones stal v roce 1972 ve filmu "The Man“ prvním fiktivním černošským prezidentem Spojených států amerických, vzpomínám si, že jsem si tehdy pomyslel: "No to se podívejme!“ Jeho postava místopředsedy Senátu Douglasse Dilmana se vyšvihne do prezidentské funkce poté, co prezident a předseda Senátu zahynou při zřícení budovy a viceprezident úřad odmítne kvůli pokročilému věku a podlomenému zdraví. Výmysl, jakému není rovno, mysleli jsme si tehdy.
Avšak ještě téhož roku napodobil život umění a kongresmanka Shirley Chisholmová se pokusila přetavit film "The Man“ v "The Woman“, když se stala první černoškou, která kdy kandidovala na prezidentský úřad. Na celostátním sjezdu Demokratické strany získala v prvním kole 152 hlasů. V roce 1988 obdržel Jesse Jackson na demokratickém sjezdu 1219 hlasů delegátů, což bylo 29 procent z celkového počtu, a obsadil tak druhé místo za později nominovaným Michael Dukakisem.
První černošský prezident v roce 2000
Cenu za předvídavost si ovšem zaslouží Jacob K. Javits, liberální republikánský senátor za stát New York, který – ač je to k nevíře – pouhý rok po rasové integraci Centrální střední školy v Little Rocku předpověděl, že první černošský prezident bude zvolen v roce 2000. V eseji s názvem "Integrace shora dolů“, který v roce 1958 otiskl časopis Esquire, Javits napsal:
"Jakým typem člověka bude tento případný černošský kandidát na prezidenta roku 2000? Bezpochyby bude vzdělaný. Bude také zcestovalý a dobře chápat roli své země ve světě a její vztahy. Bude oddaným internacionalistou s praktickým chápáním složitostí zahraniční pomoci, technické pomoci i vzájemného obchodu… Bez ohledu na své další vlastnosti bude mít bezpochyby dostatečně vyvinutou sílu odolávat zlovolným očerňovacím útokům, které ho budou během boje za vrcholnou funkci ve vládě a politice provázet… Ti, kdo tvoří předvoj, mohou očekávat, že se stanou terčem oplzlých útoků, neboť nenávistní štváči budou do posledních sil chrlit svůj ústní i písemný jed.“
V tomtéž eseji předpověděl Javits zvolení černošského senátora i jmenování prvního černošského soudce Nejvyššího soudu do roku 1968. Voliči ve státě Massachusetts pak v roce 1966 zvolili do Senátu Edwarda Brookea a o rok později byl do Nejvyššího soudu potvrzen Thurgood Marshall. Javits také předpověděl, že ve 106. Kongresu v roce 2000 bude Sněmovna reprezentantů čítat "třicet až čtyřicet kvalifikovaných černochů“. Ve skutečnosti v tomto Kongresu sedělo 37 černých poslanců, z toho 12 žen.
Bystrý prognostik
Senátor Javits byl tedy nesmírně bystrým prognostikem. Vezmeme-li v úvahu vlastnosti, jimiž podle něj první černošský prezident bude muset disponovat – být vzdělaný, zcestovalý, dobře chápat roli své země ve světě, být oddaným internacionalistou a mít opravdu hroší kůži –, musíme žasnout, jak přesně vystihl zázemí a charakter Baracka Obamy.
Kéž bychom mohli říci, že zvolení Baracka Obamy jako mávnutím kouzelného proutku sníží počet těhotenství mladistvých nebo míru drogové závislosti uvnitř černošské komunity. Kéž bychom mohli říci, že to, co se minulý týden stalo, náhle naučí černošské děti číst a psát, jako by na tom závisel jejich život, a že procento černých absolventů středních škol bude nejvyšší v zemi. Přál bych si, abychom mohli říci, že se to všechno stane, ale zároveň o tom pochybuji.
Jednu věc však bezpochyby můžeme konstatovat už dnes: totiž že zvolení Baracka Obamy prezidentem Spojených států amerických znamená, že "poslední barevná linie“, jak to kdysi v podtitulku svého eseje v časopise Esquire formuloval senátor Javits, byla konečně překročena. Překročil ji náš zcela první postmoderní "muž všech ras“ – muž, který svůj africký kulturní a genetický odkaz přijímá tak bezvýhradně za svůj, že ho dokáže přesáhnout a stát se upřednostňovaným kandidátem i pro desetimiliony Američanů, kteří nevypadají jako on.
Jaký z toho mám pocit? Stejný, jaký podle mě musel mít můj otec a jeho přátelé v roce 1938, v den, kdy Joe Louis srazil k zemi Maxe Schmelinga. Jen desettisíckrát silnější. Mohu k němu pouze dodat: "Úžasná milost! Jak sladký to zvuk."
Henry Louis Gates, Jr.Autor je ředitelem Institutu W. E. B. Du Boise pro africký a afroamerický výzkum při Harvardově univerzitě. Kromě toho je spoluzakladatelem a šéfredaktorem webové stránky TheRoot.com. |
