Kosovo (ilustrační foto)

Kosovo (ilustrační foto) | foto: Profimedia.cz

Dost států už dosloužilo, měly by vzniknout státy nové, žádá plejáda separatistů

  • 30
Poločas rozpadu zemí se krátí. Začnou teď po vzoru Kosova, jež je dopingem separatistů, vznikat nové státy jako na běžícím pásu? Prý ano. Svatá pravda to však není. Separatisté jsou sice všude, ale potřebují tlačenku Západu. S překreslováním map tedy nespěchejte. Nicméně státy se budou rozpadat a dělit stále častěji.

Slováci nemají rádi slovo Kosovo, Rumuni jakbysmet. U Maďarů by to mohlo být přesně naopak. Nejsou sami, koho ta malá zemička nečekaně vzrušuje. Neuhodnete, proč jeden univerzitní profesor z amerického Vermontu sleduje pozorně všechno, co se šustne kolem nezávislosti Kosova. Malá nápověda: ze stejného důvodu lapá zprávy z Kosova Tuareg Boubakar Mohamed Sogoma. Jestli ani tohle nestačí, pak jsou tady lidé jako třeba Sergej Bagapš, Zipporah Sein nebo Sean Connery. Ano, ten herec.

Sean Connery

Sean Connery

Ti všichni mají důvod sledovat Kosovo opravdu pozorně a modlit se za to, aby se stalo nezávislým státem se vším všudy. Jsou totiž separatisté. Americký profesor se jmenuje Thomas Naylor a je pro odtržení státu Vermont od USA. Ostatně už založil Druhou vermontskou republiku. Kromě toho si myslí, že New York by se měl stát městským státem.
Boubakar Sogoma vede Tuaregy, kteří by se na Sahaře rádi udělali pro sebe a založili Akal N Tenere, čili Tenerskou republiku. Sergej Bagapš je prezidentem Abcházie, jež se chce odtrhnout od Gruzie, a Zipporah Sein vede Kareny, národnost, která by chtěla v Barmě vytvořit Kautulejskou republiku. Sean Connery, vždyť víte, plane pro nezávislé Skotsko.
Separatisté jako oni jsou na všech světadílech. Na územích, jichž se to týká, žijí stamiliony, které uvažují stejně.

Když si vytisknete seznam aktivních hnutí usilujících o odtržení nebo autonomii, vyjede vám z tiskárny třicet stránek. Před pár lety jich bylo devětadvacet. Svým způsobem mají ti lidé pravdu – státy vznikají a zanikají, to jen my si myslíme, že mapa světa, v němž právě žijeme, bude už věčná. Ve skutečnosti je to přesně naopak. Dějiny ji překreslují jako vlny kresby v písku.

Faktem je, že za posledních pět let vznikly jen v Evropě dva nové státy. V příštích třiceti letech se jich má podle expertů objevit dalších deset až patnáct. Pořád se říká, že Kosovo tenhle trend urychlí. Teď, když Mezinárodní soudní dvůr v Haagu uznal, že Kosovo mělo na samostatnost právo, se to opakuje znovu. Ale začnou se opravdu státy drolit jako na běžícím pásu? Ne tak docela.

Budova Mezinárodního soudního dvora v Haagu

Budova Mezinárodního soudního dvora v Haagu

Hlavní je tlačenka

Když se před časem svět dohadoval, jestli se Kosovo má odtrhnout od Srbska a vytvořit samostatný stát, vypouštěli Srbové a jejich spojenci Rusové do světa celé seriály hororů na téma, jak se tím spustí planetární šílenství a státy se začnou rozpadat. Tak to ovšem není.
Je jisté, že Kosovo bezesporu povzbudilo spoustu separatistů – jenže těm schází to hlavní. Vlivný strýček. Třeba strýček Sam. Potřebují totiž tlačenku.

Kosovu by totiž síla jeho kauzy nebyla nic platná, kdyby za sebou nemělo supervelmoc a Evropany. Pokud nebudou mít jiní rebelové za sebou podobně silné kamarády, budou mít smůlu, i kdyby jim soudci v Haagu dávali za pravdu třeba desetkrát do roka. Na otázku, jaké by si měly separatistické skupiny vzít poučení z Kosova, říká analytik Michal Thim z Asociace pro mezinárodní otázky jasně: "Musí si získat zájem silných hráčů, někdo je musí podpořit. To je rozhodující. Jinak jejich prohlášení o svrchovanosti a nezávislosti skončí jen u slov, která vyzní hluše."
Zdá se, že silný strýček má větší význam než tah na branku. Třeba Abcházie vyhlásila nezávislost už v půli 90. let, a pořád nic. "To není ojedinělé," říká Thim. "Je opravdu důležité, zda existuje politický zájem zvenčí nový stát podpořit a nakolik je silný. Většina separatistů totiž mezinárodní podporu nemá."

Vůdce Abcházie Sergej Bagapš

Vůdce Abcházie Sergej Bagapš

Důvod je zajímavý. Státy instinktivně nerady vidí změny hranic, protože to přináší vychýlení z rovnováhy. A navíc vědí, že se to může přihodit i jim. Jenže i přesto je trend neodvratný: státy se budou drobit na menší a menší. Přichází miniaturizace. Podívejte, jak se ohlašuje.

I Evropa je v tom až po uši

"Budeme následovat případu Kosova, abychom si získali nezávislost," objevilo se na internetové stránce kidal.info. Není to stránka Basků, Čečenců nebo bosenských Srbů, kteří chtějí nezávislost, nýbrž Tuaregů. I oni se, jak už víme, chtějí odtrhnout (od Mali) a mít vlastní stát.
Čím víc zkoumáte, kde všude by se Kosovo mohlo stát dopingem separatistů, tím víc zjišťujete, že jsou všude.

Ani Evropa, která vypadá tak stabilně, není ušetřena. Na kontinentu působí přinejmenším dvacet velmi aktivních secesionistických hnutí. Mnohem víc je těch, jejichž činnost časem téměř odumřela, nebo se naopak teprve rozjíždí či je jen záležitostí salonního žvanění.

Baskičtí teroristé u španělského soudu. Zleva: Igor Portu, Mattin Sarasola a Mikel San Sebastián

Baskičtí teroristé u španělského soudu. Zleva: Igor Portu, Mattin Sarasola a Mikel San Sebastián

Všichni už dneska dobře vědí, že Belgii hrozí rozpad, ale nikdo nezná Bretaňskou revoluční armádu, která o sobě dávala vědět ozbrojenými akcemi proti "francouzským utlačovatelům" ještě v 90. letech. Větší starosti dělá Francii Korsika, která má už dlouho zaječí úmysly.
Zemí, na níž lze ukázat separatismus v praxi, je Španělsko: na severu jsou Baskové, snažící se o vlastní stát, na opačné straně Katalánci, na západě Galicijci. V roce 2007 si vydupala autonomní status Valencie. Někteří lidé na Kanárských ostrovech by chtěli rovnou vlastní stát.
Itálii málem rozdělila Liga severu, jejíž šéf Umberto Bossi považuje jižní dvě třetiny státu za "Afriku". Má však veš v kožichu, protože úplně na severu jeho zamýšleného státu Padánie leží Horní Adiže, jejíž obyvatelé v ní stále vidí Jižní Tyroly a sní o návratu k Rakousku.

Grónsko

Grónsko

Nizozemci mají své Frísy, ještě víc na sever se Grónsko stále víc odděluje od Dánska. Na druhém konci Evropy se krčí Moldavsko, zemička, jež má rozlohu třetiny Česka. Obyvatelé ji trhají na tři menší.
A to už jsme na jihovýchodě Evropy, v oblasti, kde překreslování map vypadá jako místní hobby. V Albánii žijí nespokojení Řekové, v Řecku nespokojení Makedonci a v Makedonii nespokojení Albánci. Tak je to na Balkáně všude. Uvnitř Bosny je srbská "Republika Srpska", Bulhaři mají velkou tureckou menšinu, Rumuni, Srbové a Slováci zase mají maďarské menšiny, jejichž radikálové hledí ke staré vlasti. Ještě víc na východ je Rusko s Čečenskem, Ingušskem, Tatarstánem, Dagestánem... Ale separatismus není jen záležitostí neklidných částí světa. I ospalé Švýcarsko má své odpadlíky, Frontu za osvobození kantonu Jura.

V dagestánském Kizljar vybuchly dvě bomby (31. března 2010)

V dagestánském Kizljar vybuchly dvě bomby (31. března 2010)

Dokonce i symbol neotřesitelných tradic a kontinuity, Spojené království, vypadá docela nespojeně. Předchozí premiér Gordon Brown dokonce varoval před balkanizací země. Když nahlédnete do světového seznamu hnutí usilujících o odtržení nebo autonomii, vyjde vám, že v Británii je osm organizací s odstředivými tendencemi. Týkají se Severního Irska, hrabství Cornwall, ostrovů Guernsey, Man či Wight, ale také Skotska, Walesu, a dokonce Anglie... Jistě, některá hnutí jsou obskurní, jiná jsou víc módní záležitostí než rizikem pro celistvost zemí, ale někde je to opravdu vážné.

Nepokoje v Severním Irsku

Nepokoje v Severním Irsku

Proč se vlastně lidé chtějí pořád od něčeho odtrhávat? Jsou za tím politické ambice ctižádostivých vůdců, nacionalismus, vroubky z minula. A samozřejmě peníze. To je teď v té bohatší Evropě hlavní důvod. Dalo by se mluvit o vzpouře bohatých. Spory o rozdělování veřejných peněz hloubí zákopy mezi úspěšnějšími částmi států a chudými příbuznými natolik, že obrušují pocit národní solidarity. Je to vidět v Belgii i v Itálii. A nejen tam. Kataláncům, obyvatelům jednoho z nejbohatších regionů Španělska, se nelíbí, že na "svých" dálnicích platí mýtné, jímž se pomáhá financovat stavba dálnic v chudších oblastech Španělska, kde se jezdí zdarma.

Stanu se malým a nejmenším

Jinde ve světě to není lepší. Kanada má neklidné spaní, protože si nemůže být jistá, zda se znovu nevrátí infarktová situace z roku 1996, kdy se málem odtrhl Quebec. Nebezpečí hrozí Kanadě i odjinud. Samostatnost by časem chtěl i "lid Dene od Bizoní řeky", indiáni kmenů, jako jsou Čipevajové nebo Žlutý nůž.

Demonstrace v Barceloně za větší autonomii Katalánska

Demonstrace v Barceloně za větší autonomii Katalánska

Teď vážně. Súdánu, největší africké zemi, hrozí, že se rozpadne rovnou na tři. A takových míst jsou v Africe a Asii desítky: Kurdové by rádi svoji vlast, Tibet by chtěl pryč od Číny, enkláva Cabinda od Angoly, Indonésie má svůj Aceh a Alžírsko své Kabyly. U Nigérie, která kdysi vedla krvavou válku s povstaleckou provincií Biafra, je v seznamu odtrženeckých hnutí pět položek, u Indie devatenáct, u Barmy dvanáct, u Francie deset, u Německa jedna (Bavorsko), u USA čtrnáct, u Nového Zélandu pět.

Velká část seznamu je neškodná, něco jsou i recesisté a blázni. Ale neúprosným faktem je, že státy vznikají a zanikají. Bude jich stále více, protože vývoj směřuje k miniaturizaci dokonce i v politickém zeměpise. Států pořád přibývá. Teď zrovna bojuje opět o přežití Belgie nebo Bosna a Hercegovina. Somálsko existuje jen na mapách v atlasech, Kypr jsou vlastně dva státy, ačkoliv jeden z nich téměř nikdo neuznává. A kdo si ještě vzpomene na Arcach, tedy Náhorně-karabašskou republiku, kterou po krvavé válce s Ázerbájdžánci utvořili Arméni...

Bart De Wever, šéf belgické strany Nová vlámská aliance (9. června 2010)

Bart De Wever, šéf belgické strany Nová vlámská aliance (9. června 2010)

Na konci zmiňovaného seznamu secesionistických hnutí je následující dodatek: Tento seznam je neúplný. Můžete pomoci s jeho rozšířením.
Autoři tu větu mysleli samozřejmě jinak, ale vsaďte se, že pro mnoho lidí na mohamístech světa to zní skoro jako hozená rukavice.


Nejlepší videa na Revue