Spojené státy by měly přestat naléhat na obnovení palestinsko-izraelského mírového procesu. Takový postup by mohl být nejlepší cestou k dosažení míru – což je paradox odrážející hlubokou propast mezi mírovým procesem a dosažením skutečného míru.
Aby nedošlo k mýlce: toto není volání do zbraně ani výzva k násilnému povstání. Míru mezi znesvářenými stranami na východ od Středozemního moře a na západ od řeky Jordánu je možné a nutné dosáhnout vyjednáváním. Jestliže však zájem jedné strany o proces je silnější než její potřeba míru, někde něco neklape.
Ohlédnutí je výmluvné
Izrael, okupační mocnost, jejíž obyvatelé se těší demokratické civilní správě a desetinásobnému HDP oproti těm, jimž okupace upírá základní práva svobody a nezávislosti, vyměnil mír za příležitosti nechat se fotografovat do novin při schůzkách a pozdravech s palestinskými vůdci.
Podpis dohod z Osla v září 1993
Seriózní poohlédnutí za sedmnácti roky, které uběhly od chvíle, kdy si na trávníku před Bílým domem potřásli rukou Jásir Arafat a Jicchak Rabin, je výmluvné. V oblastech, jež Izrael v roce 1967 obsadil, se počet nezákonných židovských osad a osadníků více než zdvojnásobil. Každé možné řešení vyjednavači rozložili na otázky trvalého postavení Jeruzaléma, hranic, osad, uprchlíků a hospodářských vztahů. K dosažení míru nabídli své ochotné úřady a služby lídři světových supervelmocí, zástupci Organizace spojených národů, světoví "stařešinové" i desítky lidí dobré vůle. Vše bez výsledku.
Americké snahy pod vedením zvláštního vyslance George Mitchella jasně ukázaly, že současná vládní koalice v Izraeli není schopna vykonat minimum potřebné k míru. Obamova administrativa vsadila svou pověst na to, že Izraelce a Palestince přesvědčí, aby se dohodli alespoň v otázkách bezpečnosti a hranic. Výsledky jsou přinejlepším smíšené.
Šťouchanec a chucpe
Palestinci vyhověli všem izraelským i mezinárodním požadavkům na bezpečnost, kdežto izraelská vláda Benjamina Netanjahua, která se slovně hlásí k řešení dvou států, stále ještě neozřejmila, kudy povedou hranice Izraele. Izraelská vláda přitom chce pokračovat ve výstavbě osad na okupovaných územích, v naprostém rozporu s mezinárodním právem i minimálními požadavky na mír rozvedenými v "cestovní mapě" zaštítěné Kvartetem (USA, OSN, Evropská unie a Rusko).
Hillary Clintonová je prostředníkem jednání mezi izraelským premiérem Benjaminem Netanjahuem (vlevo) a předsedou palestinské samosprávy Mahmúdem Abbásem (2. září 2010)
USA se úplatkem – třemi miliardami dolarů ve stíhacích letounech a podporou v OSN – pokusily Izraelce přimět k tříměsíčnímu pozastavení činnosti v osadách. Netanjahu namísto toho šťouchl Ameriku do oka a počítal s tím, že mu následně pomůže vítězství republikánů v kongresových volbách. Izraelští lídři nejenže odmítli požadavky světového společenství, ale měli to chucpe tvrdit, že USA přesvědčili, aby od této podmínky pro obnovení rozhovorů upustily.
Odklon USA od současného nátlaku na obnovení jednání by vyslal jasné poselství, že nevychovanost se tolerovat nebude, a pobídl by Izraelce, jejichž většina si přeje mír, aby si vynutili změnu postoje své vlády. Izraelská Strana práce vytrvale říká, že pokud se mírové rozhovory zadrhnou, ze současné koalice vystoupí. To by si vynutilo přinejmenším změnu ve složení koalice (možná výměnu pravicové Jisrael Bejtejnu, vedené ministrem zahraničí Avigdorem Liebermanem, za umírněnější Kadimu, vedenou Liebermanovou předchůdkyní na postu ministra zahraničí Cipi Livniovou).
Cipi Livniová
Průzkumy veřejného mínění setrvale ukazují, že většina Izraelců i Palestinců chce mír (nikoli mírový proces), založený na dvoustátním řešení. Téměř každý informovaný učenec, odborník či politik na Středním východě i jinde na světě velmi dobře ví, jak by urovnání konfliktu vypadalo – palestinský stát v hranicích z roku 1967 s drobnými územními výměnami a férově dohodnuté řešení otázky palestinských uprchlíků.
Kolektiv respektovaných Izraelců a Palestinců, nazývaný Ženevská skupina, sestavil dokonce mírový plán, který čestně a spravedlivě řeší všechny sporné body. Nepotřebujeme vyjednávání, ale politickou vůli.
Cílová rovinka ke svobodě
Palestinci sami za sebe potřebnou vůli mají. Poslední kapitola dvouletého plánu premiéra Saláma Fajjáda – "cílová rovinka ke svobodě" – se dovrší v srpnu 2011. Podle Fajjádovy vize Palestinci, kteří nesou hlavní nápor okupace a mají mnohem víc naspěch, aby se z ní vymanili, přijmou mírovou strategii usilující o realizaci státnosti.
Jakmile budou zřízeny instituce palestinského státu, vůle lidu, provázená světovou podporou, nenásilně překoná všechny snahy upřít Palestincům právo na sebeurčení. Do té doby není zapotřebí mírového procesu, který nemá šanci dosáhnout míru.
Daúd Kuttáb je generální ředitel palestinsko-jordánské Sítě komunitních médií a bývalý profesor žurnalistiky na Princetonské univerzitě.
Copyright: Project Syndicate, 2011. Z angličtiny přeložil David Daduč, titulek, perex a mezititulky jsou redakční.
