Na tuhle větu jsem mnohokrát myslel, když jsem v říjnu osmnáct hodin cestoval vlaky a autobusy celým Českem. Chtěl jsem porovnat, o kolik je veřejná doprava rychlejší, či pomalejší, pohodlnější, nebo méně pohodlná a dražší, či levnější než auto.
Je 5:45 ráno, jsem na hlavním nádraží v Praze. Západní expres do Plzně není přeplněný a jede i na čas. Jedinou komplikací je závada na automatických dveřích, které se otevírají vždycky do půlky a s bouchnutím se dovřou. Buch, buch. Průvodčí je ale na požádání hned opraví.
Ve vlaku popojíždí sem a tam „barman“ s minibarem. Káva latté stojí deset korun a je docela dobrá. Až se jako zákazník před prodejcem za tu cenu skoro stydím. Zajímavé však je, že když v jiném vlaku natrefíte na externí firmu, může být cena stejného kafe 40 korun i víc. Taková „minibarová“ past.
Plzeň. Zdejší nádraží s obrovskou kupolí se za poslední roky hodně zvedlo a zmizela i „bezdomovecká zóna“ na přednádraží.
Z dálnice se stal strašák, novým trendem je bydlení u příměstských vlaků |
Přestup z rychlíku na České Budějovice je ovšem jako přestup v čase o několik desítek let zpět. Vagon má už sice nově čalouněné sedačky, ale toalety a umývárny jsou dost zašlé a nevábné, i když ne vyloženě špinavé.
Ve Strakonicích se opět vracím do 21. století a jedu futuristickým oranžovým vlakem společnosti GW Train do Volyně. Firma má na strakonickém nádraží vlastní pokladnu s usměvavou paní a lístek jde koupit i ve vlaku bezkontaktně kartou. Tak daleko ještě ČD nejsou.
Strakonické nádraží je však asi nejhorší na celé trase. Cestující kvůli chybějící čekárně postávají v hale, nápis Strakonice začíná zarůstat vegetací.
Zjištění z cesty vlakem● Výluk na trati je letos tolik, že delší cesta s přestupy hlavně mezi vlakem a autobusem je už velkým rizikem. Může se stát, že vám ujede přípoj. Vyplatí se pozorně si všímat, jestli na vaší plánované trase není zavedena náhradní autobusová doprava. ● ČD nasazují hodně nových vlaků hlavně na tratích vedoucích z Prahy do všech směrů a tam, kde hrozí konkurence soukromých dopravců. Ale i poměrně důležitý rychlík z Plzně do Brna je pořád sestaven ze zastaralých vagonů. ● V posledních letech se zlepšila kvalita občerstvení ve vlacích. Přibývá spojů s pojízdným minibarem. Pozor ale na ceny, mohou se hodně lišit. ● Personál ve vlacích je mnohem ochotnější než dříve. Nevrlý nádražák, který neporadí, je už výjimkou. |
Vlak GW Train se navzdory modernímu vzhledu plouží do deset kilometrů vzdálené Volyně 20 minut a jede i přes Hoštice známé z trilogie Slunce, seno... Nezastavíme, ale že jste to vy, tak vám malinko přibrzdíme. Brzdí dost i tenhle vlak a nabere i na tak krátké trase asi čtyři minuty zpoždění. Ve Volyni začínám měřenou část trasy. Pojedu zpět do Strakonic, rychlíkem do Jihlavy, autobusem do Znojma a lokálkou do Valtic. Spojení má trvat podle jízdních řádů skoro osm hodin. Jak to bude doopravdy?
Bez náhradní autobusové dopravy by to nebyla ta správná jízda. Jedeme autobusem v úseku Veselí nad Lužnicí – Jindřichův Hradec a nabíráme čas. Svěřuji se průvodčímu, že mám na přestup v Jihlavě a přesun na autobusák jen čtvrt hodiny. Stihnu to? „Bude záležet na provozu,“ říká odevzdaně.
Záleží i na organizaci. Na nádraží před autobusy lidé trochu zmatkují a nevědí, který je správný. Nástup trvá 20 minut. Nakonec je zdržení 10 minut. Sprintuji na autobusové nádraží v Jihlavě, ale zbytečně, protože autobus do Znojma přijíždí na štafl o 35 minut později kvůli koloně na D1. Cestou do Znojma ještě postojí u dvou semaforů na opravované silnici.
Po sedmi hodinách a 50 minutách jsem v 18:10 na valtickém nádraží. Jaké je cestování hromadnou dopravou v roce 2019? Podtrženo, sečteno, zase lepší než před pár lety.
Koupit si pití ve vlaku už nemusí zruinovat peněženku. Už spíš narazíte na moderní „vymydlený“ vlak než na starší koženkový. Ale výluk a zpoždění je víc než dřív. Kvůli nim se cestující na veřejnou dopravu čím dál víc nemůže spolehnout.
V břeclavské nádražce pak večeřím u velkého plakátu parní lokomotivy. A žádnou lokomotivu už nechci dlouho ani vidět.
Dálnice, která ohrožuje auto
Bylo to skoro až absurdní. Zabloudil jsem u Tábora, protože jsem špatně vyluštil význam písmen P a H.
Zároveň to byl asi nejbizarnější zážitek z mé cesty autem napříč Českem. Silničáři někdy označují směry na křižovatkách zkratkami měst nakreslenými na asfaltu. Třeba CB jako České Budějovice. Na křižovatce u Tábora bylo napsáno PH. Potřeboval jsem do Pelhřimova, tak jsem neváhal. Jenže to PH znamenalo „Praha“.
Dálnice v zimě ošetří 183 sypačů, novinkou jsou zvláštní výjezdová místa |
Kvalita českých silnic se od posledního podobného testu před osmi lety hodně změnila k lepšímu. Přibylo čtyřproudých dálničních úseků. Ale stejně jako na železnici je i na silnici v Česku objížděk a zúžení už opravdu neúměrně mnoho. K tomu se přidává ještě matoucí dopravní značení.
Vyjíždím z Prahy směrem na Strakonice. Znovu jako stokrát předtím kroutím hlavou nad tím, že na čtyřproudé silnici je pořád přechod pro chodce. Pozor na něj u Zbraslavi, rychlost je tam omezená na padesátku. Řidiči ho nenávidí, město Praha ho nechce zrušit.
Původní rychlostní silnice R4 se administrativní změnou stala „přes noc“ dálnicí, ale dálnice to prostě není. Na dálnici nemají co dělat třeba autobusové zastávky. I odstavný pruh je tu úzký, a když v něm stálo u Dobříše auto silničářů, tak přečuhovalo do pravého jízdního pruhu. Vyděsilo mě to.
Pokud je v Česku omezená rychlost třeba na sedmdesátku kvůli hrbolům, málokdy značky jasně ukazují, kdy omezení končí. Hodně takových míst je i mezi Prahou a Strakonicemi.
Častější by mohla být i kontrola ze strany silničářů, jestli se na vozovce něco nepovaluje. U Dobříše jsem kličkoval na D4 mezi rozježděnými zbytky pneumatiky.
Zjištění z cesty autem● V některých úsecích (Tábor–Pelhřimov), kde je na asfaltu přerušovaná čára a smí se předjíždět, by měla být čára plná. Snadno tam může dojít k čelnímu střetu. ● České dopravní značení je nesmírně matoucí. Na úsecích omezujících rychlost často chybí informace, odkdy už omezení neplatí. Padesátky a osmdesátky se často nesmyslně střídají hned za sebou. ● Dálnice D1 na Vysočině je v některých úsecích už v tak hrozném stavu, že řidič, který si nechce poškodit podvozek, by měl uvažovat o objížďce, než se zmodernizuje. ● Na D4 se může stát, že vám do cesty vjede autobus ze zastávky v místě, kde se jezdí 130 km/h. ● I když je cesta autem o tři hodiny rychlejší než jízda vlakem, kvůli objížďkám se liší oproti údajům z navigace. Čekal jsem rozhodně větší rozdíl mezi autem a vlakem. |
Ve Volyni začínám měřenou část jízdy a čas porovnám s vlakem. Navigace nabízí nejkratší trasu s vyhlídkovou jízdou po jihočeských vesničkách nebo rychlou variantu s použitím dálnice D1. Vybírám tu druhou.
Jsem příjemně překvapen, že i když jsou Češi posedlí dálnicemi, existují i velmi kvalitní běžné silnice. Je to třeba úsek číslo 19 od Mirotic přes Milevsko do Tábora. Široká silnice s malým provozem i v pátek odpoledne vede skoro pořád mimo obce. Jen v Sepekově zbyla oranžová šipka „Tábor – objížďka“, kterou tam silničáři asi zapomněli. Kdo šipce uvěří, zbytečně si zajede. Já stejně nestihl zahnout.
Následuje příspěvek do debaty, zda se řidiči kamionů chovají ohleduplně: Za Táborem přede mnou jede nákladní auto. Do kopce, kde ho nikdo nepředjede, mu to moc nejede. Z kopce uhání stovkou. Za ním šňůra aut.
Málem ho předjíždím na jednom místě za Chýnovem, ale rozmyslím si to. Jak se přesvědčuji po pár sekundách, kdybych to zkusil, tak jsem mrtvý. Je tam i na přerušované čáře terénní vlna, přes kterou není vidět auto v protisměru jen asi 100 metrů přede mnou. Nevěřte ani přerušovaným čarám.
Silnice Pelhřimov–Jihlava je uzavřená a objížďka vede přes Humpolec. Nemodernizovaná část D1 je už ale opravdu v šíleném stavu. Za posledních pět let se i zhoršila. Po panelech poházených mezi svodidly se nedá skákat ani sedmdesátkou. Vážně je na místě otázka, zda se D1 už preventivně nevyhýbat – aspoň mezi Jihlavou a Velkou Bíteší. V závěru cesty mě zdrží ještě semafor na provizorním mostě přes nádrž Nové Mlýny.
Je šest hodin večer a přijíždím do Valtic. Cesta z Volyně by dle navigace měla trvat tři hodiny a 21 minut.
Ve skutečnosti trvala skoro pět hodin. Uzavírky a zúžení mě ten den stály dvě hodiny života.
