Třetí setkání prezidentů Donalda Trumpa a Vladimira Putina – a jejich první skutečné jednání – se odehrálo asi v nejpodivnějším aranžmá od dávných dob spojeneckých vyjednávání Stalina s Rooseveltem.
Možná by proto bylo dobré začít právě tam, u série rusko-britsko-amerických jednání 40. let, kdy Stalin vnímal amerického prezidenta jako svého šarmantního přítele, Roosevelt Stalina jako Strýčka Joe, který se rád směje, a společně si utahovali z poněkud koženého Poloameričana Winstona Churchilla.
Protože právě tak vypadaly konkurenční, nikoliv však nepřátelské rusko-americké vztahy na tehdejší prezidentské úrovni. Komu se tento popis nelíbí, měl by se nejdřív pořádně začíst do knih specializovaných historiků, třeba do knihy americké historičky Susan Butlerové Roosevelt a Stalin: Portrét partnerství.
Při všem prezidentském žertování se ale i tenkrát oba státníci museli vyhnout některým ožehavým tématům. Třeba tomu, že Stalin vlastně hodlá všem kapitalistům zakroutit krkem a že Rooseveltův viceprezident a nástupce Harry Truman tvrdil pouhé dva roky před první rusko-americkou schůzkou prezidentů, že „bude-li vítězit Německo, měli bychom pomáhat Rusům, a jestli bude vítězit Rusko, měli bychom zase pomoci Němcům a tímhle způsobem dosáhneme toho, že si navzájem zabijí, kolik lidí to jenom půjde“.
Trumpovy dary
Současný americký prezident Trump je tak trochu pro-putinovský, jako by byl Roosevelt, trochu anti-ruský, jako býval Truman, a trochu jako státník, který prostě zabloudil z jiné doby, jako býval Churchill. Vždycky je proto nejasné, kterého z Trumpů zrovna potkáte. Možná i proto ruský prezident Putin na začátku summitu v Helsinkách vypadal nezvykle nervózně ze situace, kdy pro jednou není středem dění.
Putinův triumf v Helsinkách. Západ se ptá, proč Trump působil tak slabě |
Svoje dary americký prezident ovšem předem mediálně oznámil. Byl by pro znovupřijetí Ruska do G-7, prohlásil EU (a tím myslí hlavně Německo) za „protivníka“ a vlastně by rád měl v Putinovi partnera ve světě, kde malé státy mnoho neznamenají, zájmy velkých států rozhodují a žádné spojenectví v něm není navěky.
Američané se nyní potřebují domluvit s Ruskem na vzájemném nešlapání si po prstech v Sýrii, nějakém porozumění v tlaku na KLDR a Írán a na příštích dohodách kontroly a omezování jaderných zbraní. To by byl maximalistický výsledek jednodenního summitu bez agendy a bez přípravy, kam ruská strana přinesla komuniké, které Američané nepodepsali.
O něco jednodušší je dovodit si, co od jednání čekalo Rusko. Jejich politici a diplomati hovořili o tom, že je načase skončit nenormální stav, kdy spolu dvě jaderné velmoci de facto přes rok příliš nekomunikovaly. Rusko by chtělo resetovat relaci a ve Washingtonu hovořilo o resetu 2.0 po nepodařeném minulém Obamově pokusu z roku 2009. Cílem bylo navázat komunikaci prezidentů, dosáhnout toho, že k dosavadním sankcím nepřibudou další, a přitom si zachovat vše, co v mezidobí Rusko získalo, od Krymu po Sýrii.
Zároveň se pokusit vytvořit Trumpovi iluzi, že on je jediným západním státníkem, který kdy s Rusy něco dojedná. Rusové zároveň vědí, že v kruté realitě jenom výborně hrají svoje podstatně slabší karty. Otevřenou konfrontaci s USA si nemohou dovolit, ekonomicky se jedná o dvě zcela neporovnatelné jednotky.
USA dnes mají cca 19krát větší hrubý roční produkt, na hlavu to dělá rozdíl mezi 59 501 dolarů na jednoho Američana oproti 8 900 dolarů na jednoho Rusa, a to má ještě Amerika zhruba dvaapůlkrát více obyvatel. Když z takového HDP Rusko dává na zbrojení asi o 3 procenta víc než USA, v reálných číslech to znamená, že rozdíl v jejich vojenské síle pouze v čase stoupá.
Strategie Kim Čong-un
Ani vzájemná obchodní výměna Rusko–USA se nepohybuje v podstatných číslech. V loňském roce dosáhla něco přes 23 miliard dolarů, tedy zhruba pouze trojnásobku obchodu s Českou republikou, která nepatří mezi ekonomické giganty G-7.
Jak poznamenal jeden z bývalých velvyslanců USA v Moskvě, je „poměrně obtížné nacházet důvody pro to, aby se USA chovaly k zemi s HDP nižším než Itálie jako k supervelmoci“. Rusům se však podařilo kombinací chyb Západu a vlastní šikovnosti dosáhnout toho, že jsou znovu větší, než život sám a než reálná čísla napovídají.
Výsledek této strategie pak může být maximálně v tom, co Rusové v Helsinkách dosáhli. Stali se dalším příkladem efektu zvaného „strategie Kim Čong-un“. U režimu s klíčovou rolí jedné osoby a ničivým jaderným potenciálem neodpovídajícím reálné váze země dnes rozhovory začínají jednáním prezidenta Trumpa s touto osobou, po několikahodinové schůzce vůdců je oznámen úspěch a pak se po několik následujících měsíců na expertní úrovni začne dávno ohlášený výsledek teprve vytvářet. Bude-li výsledkem „porozumění z Helsinek“ jednání expertů o Sýrii a kontrole jaderného zbrojení, není to v principu pro svět špatně.
Asi nikoho nepřekvapilo, že se americká média ve zpravodajstvích zaměřila z valné části pouze na to, jak moc se prezident Trump zeptal na údajné ruské vměšování do amerických voleb, případně jak je možné, že za jediný den pochválil Putina jedenáctkrát. To je přirozeně to nejméně důležité pro to, jak bude náš příští svět vypadat.
Trable doma
Zcela nepovšimnut zůstal základní problém jakýchkoliv jednání Putin–Trump, a tím je odlišná domácí pozice obou prezidentů. Putin vládne celému Rusku, Trump se zatím pokouší ovládnout aspoň svoji vlastní politickou stranu.
Rusko se do voleb vměšovalo, přeřekl jsem se. Trump obrátil svůj výrok |
Jejich společným nepřítelem je pak americký „deep state“, byrokratický aparát vyrostlý na předpokladu, že dobrý Američan se pozná podle toho, jak moc zápasí s Rusem. Nakonec tedy vůbec nebude nejdůležitější, co Trump kdy vyjedná s Putinem. Podstatné bude jenom to, co z toho nakonec prezident Trump dokáže vyjednat ve své vlastní zemi.
Negativní reakce domácích amerických politických elit po summitu jdou napříč demokraticko-republikánským spektrem a jsou dokonalou ukázkou toho, kde budou ona skutečná jednání – již bez Putina – doopravdy probíhat.
USA mají před listopadovými volbami, bez ohledu na různorodé prezidentské komentáře jsou nadále páteří NATO a přesvědčeny, že jenom tohle dokáže ruský apetit udržet v takových mezích, abychom se zase někdy v Praze nedivili jako v srpnu před 50 lety. Cokoliv prezidenti Trump a Putin mezi čtyřma očima dohodli, bude muset být nakonec stejně prodáno a vysvětleno publiku právě s touto optikou.
