S blížícím se 20. lednem, který přinese první den prezidentství Donalda Trumpa, pokračuje pozoruhodný americký festival jevů, které jsme si zvykli vídat spíše na vlastní domácí politické scéně. Americké verze Kubiceho zprávy, těžko dohledatelná obvinění, náhlé čistě logicky nezdůvodnitelné obraty pozic hlavních politických aktérů, to vše se na hlavním jevišti světové politiky v minulém období politické korektnosti odehrávalo zcela výjimečně.
Dnes tyto nám dobře známé věci vidíme v přímém přenosu z Washingtonu a můžeme si tak buď s úlevou říkat, že americká demokracie se od té naší nakonec neliší tolik, jak to snad kdysi vypadalo, anebo naopak s vytřeštěnými zornicemi mumlat cosi o konci světa, který jsme si tak hezky a marně vysnili.
Hynek Kmoníček Ředitel zahraničního odboru Kanceláře prezidenta České republiky. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. |
Obamovi demokraté se ještě nedokážou chovat „americky“ a přiznat si třeba i dočasnou porážku vlastních myšlenek. Ty byly přece tak dokonalé, že prohrát nemohly, a vinu je proto nutné najít jinde. A tak se najednou dozvídáme, že volební kampaň za 1,4 miliardy dolarů na straně Hillary Clintonové a za cca 930 milionů na straně Trumpa ve skutečnosti na konci rozhodla 32letá ruská hackerka.
Trochu překvapivé, když ona sama, na rozdíl od svých dvou již neexistujících společností, ani není na seznamu hledaných osob. Kdyby za výsledkem amerických voleb skutečně stáli především ruští hackeři, pak se v téhle kampani jednalo o celkem zbytečně vyhozené 2,5 miliardy dolarů.
Ideologický spor
Pojďme tedy raději poodstoupit od záležitostí lehce iracionálních a podívejme se spíše na možná klíčovou zahraničněpolitickou otázku nastávajícího Trumpova prezidentství. Nakolik jsou americké a ruské národní zájmy slučitelné? Existují oblasti, kde se z principu navzájem vždy vylučují?
V první řadě je třeba striktně rozdělit národní zájmy do dvou kategorií – zájmy geopolitické, diktované mapou a v principu tedy nezměnitelné, a národní zájmy ideologické, tedy přesvědčení států o právu přenášet svůj domácí politický systém za hranice, a to i tam, kde by pro to nebyl základní mapou diktovaný bezpečnostní geopolitický důvod.
Při prvním pohledu na mapu je zřetelné, že americko-ruské spory nemohou být diktovány snahou zajistit si vlastní bezpečné hranice či soupeřit o množství přátel na stejném kontinentě. Jde totiž o dva státy ležící na dvou kontinentech, oba dostatečně veliké na to, aby nemohly samy historicky zaniknout, a dostatečně silné na to, aby byly zcela dominantními ve svém blízkém okolí.
Američané a Rusové nemají žádný mapou diktovaný důvod k vzájemné nevraživosti. Tam, kde už jsou na mapě skutečně společně, třeba v Antarktidě nebo v Arktickém moři, naopak spolupracovali po desetiletí bez větších problémů. Ruské spory a bojiště byly vždycky na euroasijském kontinentu, nikoli na americkém. Ruský car a americký prezident se šťastně a zdařile po staletí na dálku ignorovali, a teprve když opravdu nemohli, první druhému prodal Aljašku.
I v období studené války proto bylo celkem ideologicky jednoduše definovatelné, proč se soupeřící obři nemohou dohodnout na ničem trvalém. Jejich konečným cílem nebylo zničení toho druhého, ale nahrazení jeho politického systému tím svým. Sověti nikdy nesnili o tom, že USA zmizí z povrchu země, ale že v něm zvítězí socialismus a jistý Gus Hall usedne s Angelou Davisovou v Bílém domě.
Podobně Američané věřili, že se v SSSR někdy objeví západní demokratické zřízení, tedy systém volného trhu a svobodného soutěžení politických stran, nikoliv, že všechny Rusy nakonec sežerou zmutovaní medvědi a výsledkem bude liduprázdná rezervace.
Pokud přijmeme základní tezi, že ani jedna ze zemí nechce ovládnout celý svět, jejich základní spor musí být vždy jen ideologický, protože pro něj není geopolitický důvod.
Klíčová otázka americko-ruských vztahů po konci studené války tedy znovu zní: O co se zde vlastně bojuje? A je-li to spor ideologií, co jsou tyto ideologie a jak se liší? Rusko dnes na rozdíl od většiny 20. století nenabízí žádný alternativní společenský model, žádného „nového člověka komunismu“, který by měl žít jinak a nakonec osídlit USA.
Rusko je stejně nebo i více tržní ekonomikou než USA, a tito kapitalističtí „noví Rusové“ již USA dávno osídlili. Stačí dojet newyorským metrem linkou B až na ruskou Brighton Beach. Nebo se opačně podívat na přestěhovavší se americkou obchodní komunitu v Moskvě, která je „tradičně proputinovská“, jak v srpnu 2016 konstatoval i americký Newsweek.
Občan vs. stát
Ve skutečnosti v americko-ruských vztazích soupeří dva typy korporátní kapitalistické demokracie. Západní, založený na ochraně občanských práv de facto proti státu. A východní, založený na ochraně státu de facto proti rebelskému občanovi. Z pohledu státu je vždy nejvýhodnější stabilita a zachování statu quo.
Přesto v našem typu demokracie zajišťujeme právo na další a další volby, a tím i věčnou svobodu výběru, který stabilitu ruší. Nelze nic naplánovat, nic dopředu vědět, ale vyberete-li si u voleb špatně, můžete to zanedlouho změnit. To vytváří na západní demokratické scéně vysoce nestabilní, leckdy až chaotické, ale politicky maximálně svobodné prostředí.
Naopak východní typ demokracie, představovaný Ruskem, chrání stát i jeho stabilitu, a proto musí svobody občana omezit. V takové zemi se snadněji stavějí silnice, přehrady a velké projekty počítající s více než maximálně čtyřletou expirační dobou politika. Platíte za to ale tím, že když už si někoho zvolíte, budete jeho tvář vidět na televizní obrazovce po desetiletí.
Západní demokracie směřuje ke slabému státu silných občanů. Její „východní model“ naopak k silnému státu slabých občanů. Protože se však v principu obě neliší v tom, čeho chtějí dosáhnout – tedy maximálního zisku – navzájem se jejich existence nevylučuje a můžou do vysoké míry na tvorbě zisku kooperovat. Konflikt nastává tehdy, kdy se jeden typ demokracie pokusí ten druhý nahradit.
V USA posledních let sílily hlasy volající po omezení „vývozu amerického typu demokracie“, jak by to nazval dlouholetý analytik CIA a šéf jejího „týmu bin Ládin“ Michael Scheuer. A nacházely podporu zejména v části republikánského spektra, která je víc izolacionistická než intervenční a mesianistická. Zároveň hovořily podobně jako část Demokratické strany, která považovala za problém, že intervencionistický představitel strany se stává novým typem „neokona“, jehož voliči nakonec zvolí republikány.
Jedním z hlavních rozdílů mezi politiky v USA najednou nebylo to, zda je dotyčný v jedné, nebo druhé straně, ale jaký má názor na celosvětové poslání USA. Jedni viděli cestu v americkém soustředění se na sebe sama, druzí v obraně zájmů daleko za hranicemi. A dělicí čára mezi nimi šla napříč, nehledě na stranickou příslušnost.
Trump fundamentalista
Prezident Donald Trump není v principu ani typický republikán, ani typický demokrat. Ostatně už byl obojím. Dnes je to hlavně typický „fundamentalista“, který chce Ameriku vrátit k fundamentu, tedy základním hodnotám a léty ověřeným zjednodušeným pravdám. Jeho pohled je navíc diktován geopoliticky, nikoliv ideologicky, a proto nevidí nutnost sporu. To mu umožní dohodu s Ruskem tam, kde ji lze najít, neboť geopoliticky není k soupeření důvod.
Na druhé straně má takové porozumění své ideologické limity. Nejenom chlebem živ je člověk, a ruský typ demokracie opravdu není ten náš západní. Proto s ním budeme dále soupeřit a on bude soupeřit s námi. My budeme upozorňovat na svobody, které naše verze demokracie dává, Rusové na výhody politické stability a předvídatelnosti, které přináší ta jejich.
O tom, který systém je lepší, se neshodnou. To je dobře. Svoboda je přece v možnosti výběru, a v tomto případě lidé mezi námi volí nohama. A zatím jsou to pořád spíše Rusové, kteří utíkají k nám. Opačně šel Gérard Depardieu, a to nikoliv v čele davu. Mimochodem i ten už je prý zase pryč.
