Když Angela Merkelová přijela do Washingtonu, symbolicky s ní přijela i Evropa. Evropa liberální, tedy osvobozená od vlastní, vesměs krvavé minulosti a poučena z ní. Evropa otevřená, tedy předstírající, že každá nová kultura, která se do ní přistěhuje, bude v první řadě obohacením a matrix evropanství sice možná obarví, ale nezmění.
Evropa sekulární, to jest chránící rovnost svých náboženských přesvědčení tím, že je vystrnadí až do oblastí hobby, která jsou potom natolik soukromá, že politiku vesměs neovlivňují. Evropa racionalistická, to jest iracionálně předpokládající, že síla rozumu je tak veliká, že i u partnerů je základní hnací silou jejich rozhodování.
S kancléřkou přijela Evropa, která sama sebe vidí jako myšlenkový pokrok. Tak jak se vidí dnešní Německo pohledem svých politických elit. A tato merkelovská Evropa přijela do demokratické Ameriky fungujícího tavicího multikulturního tyglíku, bývalé evropské společnosti dnes radostně objímající kultury Latinské Ameriky, do země racionality tvrdého dolaru, rezervní měny mezinárodního světa globalizace a volného obchodu.
Takhle vypadala evropská verze amerického snu. A pak Angela Merkelová potkala Donalda Trumpa.
Jako je kancléřka ztělesněním ideálu svých voličů, prezident Trump artikuluje víru těch svých. Pro ně globalizace a liberalizace obchodu znamená, že srdce Ameriky obrůstá zavřenými továrnami, jejichž výroba se v honbě za větším profitem přemístila tu do Mexika, tu do Číny.
Nic nepomůže, že Německo svými investicemi v USA zajišťuje minimálně 750 000 pracovních míst. Ani to, že největší světová továrna na BMW je dnes v Jižní Karolíně a vyváží ročně z USA víc aut než Ford a GM dohromady. Tihle lidé, pro které je Trump ztělesněné volání o pomoc, to vidí jako kapku v moři, v němž se jen v prvním desetiletí nového tisíciletí utopilo 56 192 amerických továren.
Marně bude ukazovat kancléřka výhody, které globalizace USA přináší. Texas sice kvete v závislosti na růstu exportu do Mexika díky NAFTA, jenže tato dohoda způsobila, že z každoročního malého přebytku v obchodu s Mexikem nyní USA zbývá deficit 50 miliard ročně. Americké zboží se začalo více a více vyrábět v Mexiku v den, kdy si podnikatel spočítal, že je-li v USA minimální mzda 7,25 dolaru, v Mexiku je to jen 58 centů.
A tak farmářská Amerika zajásala nad novým NAFTA odbytištěm levného amerického obilí, jež následně zničilo jednu generaci mexických farmářů, kteří se pak vydali na ilegální trhy práce v amerických průmyslových zónách. Co na tom, že 11 milionů ilegálních migrantů už nejsou Mexičané. Jejich podíl klesá i díky tomu, že se americké továrny odstěhovaly ze severu k nim na jih. Ostatně byli rychle nahrazeni imigranty ze středoamerických států, kam NAFTA nedosáhla.
Nic na světě prostě není zadarmo a za výhody globalizace pro USA platí Trumpovi voliči. Po odečtení inflace se ukazuje, že příjem domácností střední třídy v USA zůstává dvacet let stejný, zatímco německé tabulky ukazují růst platů z 1 832 eur měsíčně na rekordních 3 716 eur. Přidejte si k tomu, že USA vydávají na obranu skoro čtyři procenta svého rozpočtu a Němci, nejbohatší Evropané, slíbili nárůst do dvou procent svého HDP do roku 2024.
Hynek Kmoníček Budoucí velvyslanec České republiky v USA. V letech 2001 až 2006 byl velvyslancem České republiky při OSN v New Yorku, byl také českým velvyslancem v Indii nebo v Austrálii. |
Co na tom, že NAFTA, NATO, růst výplat v Německu spolu přímo nesouvisí? Když to zkusíte vysvětlit někde v Ohiu, stanete se jen dalším složitým nudným Evropanem, který se pokouší poučovat, sám tomu říká racionalita a přitom si neumí zaplatit ani vlastní armádu. Budete složitými čísly bojovat proti pocitu, že takhle to přece být nemá, a oni „nebojují proti liberalizaci obchodu, ale za to, aby byl fér“. To je citát prezidenta Trumpa z tiskové konference po setkání s Angelou Merkelovou.
Evropa se bude muset v tomhle dialogu naučit nejen rozumět, ale i respektovat pocit amerického voliče. Koneckonců tenhle pocit nakonec vyhrál volby. Americká strana si pak bude muset přiznat, že i když my pocity máme, máme je spočítané a na jednání je taháme stejně zřídka jako k psychoanalytikovi.
Jinak budou naše diskuse vypadat jako tisková konference v Bílém domě. Němečtí novináři se obsesivně ptali na „Trumpovy hříchy“, jako by tam sám americký prezident ani vedle kancléřky nestál, americké novináře zase ani kancléřka nezaujala natolik, aby se zeptali alespoň třeba na Evropu. Když na závěr prezident Trump odpověděl na otázku, zda i nadále trvá na tom, že byl odposloucháván Obamou, tím, že na obvinění trvá, a „tak máme aspoň něco s kancléřkou společného“, shrnul tím možná víc, než by jeden myslel.
Poukázal na svoji víru v to, že je možné vše. Že nevěří na to, že se některé věci nedělají. A zejména to nevěří těm, kdo tvrdí, že by jim to ani jejich přirozenost nedovolila. O svých „článcích víry“ bude chtít přesvědčovat kancléřku, která odposlouchávána prokazatelně byla, ale jejíž kánon víry o takových věcech nedovoluje ani mluvit, natož vtipkovat.
I my Evropané máme lehce iracionální víry. Třeba tu v politickou korektnost. Nejenom prezidenta Trumpa a kancléřku Merkelovou, ale celý jeden evropský myšlenkový proud progresivního liberalismu čeká dlouhá cesta k pochopení obsahu toho, co ten druhý říká a proč nemůže jinak. Ta cesta začíná respektem k názoru toho druhého. Alespoň jeden zájem mají totiž všichni účastníci dialogu společný.
Neskončit v opozici. Ta se jednání ani neúčastní.
Pro Trumpovy voliče je globalizace důvodem, proč srdce USA obrůstá zavřenými továrnami.
