Bulharský zápal pro Evropu nyní zchlazuje slovy o tom, že Brusel potřebuje sametovou revoluci.
Již dříve se stavěl proti jednotné měně a předpovídal, že země, které přijmou euro, budou poškozeny. Při domácím referendu odmítl říci, jak hlasovali jeho nejbližší spolupracovníci, a ideoví žáci se netajili tím, že byli proti.
Tak radikální postoj je u hlavy státu, jehož obyvatelé zdrcující většinou schválili vstup do unie, neobvyklý. Tím spíše, že to byl Václav Klaus, kdo podával naši přihlášku do tohoto klubu bohatých a vlivných. V současné době je jeho hlasitým kritikem.
Pan Klaus patří ke skeptikům, kteří považují směřování k nadstátnímu útvaru v Evropě za hazard sociálního inženýrství. Evropská spolupráce se má omezit víceméně na liberalizaci ekonomických vztahů mezi státy.
Od chvíle podání české přihlášky však prý Evropa udělala rozhodující krok do temnoty, tedy k jakési federaci řízené nikoliv demokraticky, nýbrž byrokraticky. A proti tomu Václav Klaus bojuje, kde může. Jeho postoj je úctyhodný a vyžaduje odvahu. Není lehké jít jako protokolární hlava malé země proti většinovému proudu.
Tento postoj má však vadu v tom, že není ani originální ani věcný. I největší eurooptimisté znají všechny pasti byrokracie a demokratického deficitu lépe než malou násobilku a upachtěně se je snaží odstranit. Jsou si vědomi i rizika překotného sjednocování kontinentu.
Přesto si návrat k pouhému volnému trhu přeje v Evropě jen jasná menšina nejen byznysmenů a politiků, ale i obyvatel. Klausovo volání tak bohužel někdy připomíná boj s větrnými mlýny, či ještě spíš sny zelených fundamentalistů, kteří horlí k návratu do světa bez automobilů.
