Staráme se v Česku dobře o staré lidi?
Sociální služby se za posledních deset let velice zlepšily. Řada zařízení se transformovala z tří a vícelůžkových pokojů na dvoulůžkové a jednolůžkové. Začaly se zavádět standardy kvality. Přispěly k tomu některé legislativní změny, mezinárodní projekty a aktivity Asociace poskytovatelů, která zavedla Značku kvality v sociálních službách.
V posledních letech došlo také k nárůstu lůžek, provozovaných soukromými poskytovateli. Je zde však velký rozdíl v kvalitě a ne všichni dělají tomuto sektoru dobré jméno. Člověk by si měl dát pozor na to, jestli jedná s pobytovým zařízením, které poskytuje registrovanou službu jako například domov pro seniory nebo domov se zvláštním režimem pro klienty s demencí nebo psychickým onemocněním. Pokud registraci má, musí se řídit zákony a splňovat přísná kritéria. Mnohdy se setkáváme s poskytovateli, kteří registraci nezískají a zákon obchází pomocí penzionů s nasmlouvanou externí terénní službou. Proto bych doporučovala každému zájemci, aby si zařízení zkontroloval v registru poskytovatelů sociálních služeb a osobně ho navštívil.
Je snadné naletět falešným domovům pro seniory?
Jsem překvapená tím, kolik jich je - od malých až po větší zařízení. Doporučuji každému, aby se šel podívat do domova a aby si nechal udělat prohlídku. Měl by se sejít s tamními klienty a zeptat se, jak se jim tam líbí. Pak teprve poznáte, jak to tam vypadá a můžete to porovnat s tím, co se uvádí například na webových stránkách.
Velmi mnoho poznáte už jen z přístupu k návštěvám. Buď máte přesně dané časy anebo můžete do domova přijít kdykoliv. Připravit zařízení na hodinovou návštěvu je něco jiného než mít kdykoliv otevřeno.
Kdy je ta správná chvíle, aby rodina umístila seniora do domova?
Velice to ovlivňuje sociální a zdravotní stav klienta. Obecně lze říci, že je to ve chvíli, kdy člověk už není schopen se o sebe postarat sám ve svém přirozeném prostředí a jeho stav vyžaduje pomoc jiné osoby po celý den a nelze to řešit například pomocí terénní služby.
Věra Husáková V oblasti sociálních služeb se pohybuje přes 10 let. Stála u zrodu projektu Značka kvality v sociálních službách, kde je aktivní i jako certifikátor a dále byla členkou pracovní skupiny pro zavedení Certifikace paliativní péče v ČR. Ve skupině SeneCura působí od roku 2017, regionální ředitelkou od roku 2018. |
Jak řešit situaci, kdy senior do domova nechce a přitom není schopný se o sebe postarat?
Primární musí být svobodná vůle člověka. Komplikované je to ve vyšším stadiu demence. Je potřeba s člověkem mluvit, ukázat mu domov, aby měl možnost si to tam zažít. Některá zařízení nabízí možnost zapojení seniorů do aktivit a vyzkoušet si život a nové prostředí.
Velkou pomocí jsou sociální pracovníci, kteří přijíždí za seniorem domů, aby se seznámili s jeho potřebami. Umí mu popsat život v daném zařízení a nabídku služeb. Dokážou rodině i seniorovi nastavit pomoc a podporu tak, aby odpovídala jeho individuálním potřebám a aby si mohl své stáří užít co nejblíže tomu, na co byl zvyklý.
Někdy je vhodné domluvit pobyt na zkoušku, tzv. odlehčovací službu, pokud ji zařízení nabízí. Osobní zkušenost pomůže v rozhodování, zda se vrátí a zda takové služby v budoucnu využije. Krátkodobý pobyt je možný využít i ve chvíli, kdy člověk opouští nemocnici po nějakém zákroku a není soběstačný. Může využít služeb sociálního zařízení, kde se postupně rozchodí, je znovu aktivní a pak se vrátí k sobě domů.
Nevnímají to rodiny nebo i důchodci jako ostudu nebo jako odvržení? Myslím si, že to je něco, co se musíme jako národ naučit. Mnohem komplikovanější to mají národy, kde mají větší sepětí v rámci rodin. Společnost je dnes už trochu nastavená na to, že umístění do domova pro seniory není žádná ostuda. Zařízení jsou ve většině případů na vysoké úrovni.
Společnost možná ano, ale co samotní senioři, kteří vyrůstali ještě za minulého režimu?
Někteří to berou pragmaticky a dokážou pochopit, že rodina není schopná odejít z práce, protože se musejí nějak uživit. Někteří na to neslyší. Diskuse neustále probíhá a určitě ještě nejsme tak daleko, aby generace, které dnes jdou do domovů, byla připravená na to, že se jim neděje nic negativního.
Domovy pro seniory nejsou jen pro bohaté
Kolik peněz dostává soukromý domov pro seniory od státu a kolik od klientů?
Platby se řídí zákonem o sociálních službách. Státní i soukromá pobytová zařízení fungují na principu vícezdrojového financování. Klient hradí za stravu a bydlení ze svého důchodu, maximálně však do výše 11 560 korun. Po úhradě mu musí zbýt 15 procent z důchodu. Dalším příjmem je příspěvek na péči, který má čtyři stupně podle závislosti pomoci na druhé osobě a pohybuje se od 880 Kč až do výše 13 200 korun. Svou roli hraje také poskytovaná zdravotní péče, kterou pokrývá zdravotní pojištění. Rozdíl mezi soukromým a státním poskytovatelem je pak ve výši státní dotace, kterou dostávají všechna pobytová zařízení zřizovaná kraji nebo obcemi, ale jen malá část soukromých poskytovatelů.
Mohou si to dovolit i nízkopříjmové vrstvy?
Ano. Třeba v Praze si mohou lidé vybrat ze tří zařízení podle toho, co jim vyhovuje.
Jak se domovy starají o lidi se stařeckou demencí?
My například využíváme koncept domácností pro osoby s demencí, kde je maximálně 10 až 12 klientů, kteří mají společné zázemí - obývák s kuchyní - a jsou pod stálým dohledem ošetřovatelského personálu. Centra pak vypadají co nejvíce jako domov a nejsou v nich dlouhé chodby nemocničního charakteru.
Při komunikaci využíváme prvky z metody Naomi Feil. Ošetřovatelé se napojují na aktuálně prožívaný pocit u klienta. Buduje se mezi nimi důvěra, odbourávají se pocity strachu a u původně dezorientované osoby se zlepšují tělesné i sociální funkce. Využíváme i takzvané reminiscenční prvky jako je tvorba knihy života, která nám přibližuje různé životní etapy našich klientů - strom života, koníčky, svatba, vzdělání, vojenská služba, taneční a další.
Kolem domovů máme vybudované smyslové terapeutické zahrady, ve kterých jsou nekonečné cesty ve tvaru osmičky. Pokud tam vyjdete z jednoho bodu, tak se do něj vždy vrátíte. Pro lidi s demencí je to důležité, protože se nemusí zabývat, jak se vrátit zpátky.
Stejně se pracuje s prvky uvnitř domů - jsou tam memory koutky a koridory. V rámci chodby je kousek lesa, kde pouštíme zpěv ptáků, jsou tam vonné tyčinky připomínající jehličí, podlaha vypadá jako zem a tapety připomínají stromy. Jinde máme kout v podobě zastávky. Senoři tam mohou vyrazit a vzpomínat anebo je tam vodíme my, pokud víme, že rádi chodili do lesa.
Jak se potýkáte s agresivitou u starších lidí?
Pomáhají nám zkušenosti kolegů z Rakouska a Francie a proškolujeme naše zaměstnance. Opět pomáhá přístup dle Naomi Feil a reminiscenční terapie. Lépe se pracuje v domácnostech v prostředí malých skupin. Využíváme také muzikoterapie, relaxace, masáže, aromaterapie a speciální relaxační křeslo, se kterým máme velmi pozitivní výsledky. Agresivitu se nesnažíme tlumit pomocí léků a místo toho pátráme po příčině.
Chodí rodiny na návštěvy? Nestává se, že seniory do center odloží?
Je to velký problém, ale lepší se to. Jsou rodiny, které jsou často v kontaktu. Pak máme případy, kdy je rodina v zahraničí a my se snažíme využívat technologie jako Skype. Standardem je u nás internetové připojení, aby byli dostupní. Někde je i přímo na pokojích. Když někdo nemá vlastní zařízení, můžeme půjčit tablety.
Není zde snaha ze strany státu, aby staří a nemohoucí lidé zůstávali doma s rodinami (více v článku Péče o umírající doma je levnější)?
Je to diskutované téma a souhlasím s tím, aby člověk zůstával co nejdéle ve svém přirozeném prostředí. Současná doba bohužel přispívá k tomu, že děti klientů jsou v produktivním věku a nemohou se tak starat o svého blízkého, protože by jim hrozila ztráta zaměstnání. Demografická křivka navíc jasně ukazuje, že v následujících letech se složení společnosti nezlepší. Lidí v produktivním věku bude méně a dnešní mladá generace pořizující si rodinu ve věku 35 až 40 let bude v situaci, kdy se čas na péče o děti a rodiče bude překrývat.
Jak je to se sháněním nových zaměstnanců?
Personální situaci ovlivňuje nízká nezaměstnanost. Získat zaměstnance je nyní horší hlavně ve městech v blízkosti s Rakouskem nebo Německem, například v Brně nebo v Plzni. Není problém najít jenom sestry, obtížné je nalézt i dobré kuchaře, kteří raději chodí do školství, kde mají oproti nám benefit v podobě dvouměsíčních prázdnin.
Kolik je v ČR soukromých zařízeních a kolik těch, které provozuje stát?
V registru sociálních služeb je aktuálně 530 domovů pro seniory a 340 domovů se zvláštním režimem. Některé fungují kombinovaně, takže celkový počet je nižší než 870. Z ročenky ministerstva práce a sociálních věcí pro rok 2016 vidíme, že zde fungovalo 514 domovů pro seniory. Z toho 181 provozovaly kraje, 170 obce, 69 církve a 94 z nich byly soukromé. Domovů se zvláštním režimem bylo 307 a z toho 107 provozovaly kraje, 66 obce, 23 církve a 101 soukromé společnosti. Mezi lety 2008 a 2016 narostl počet lůžek v soukromém sektoru o téměř 8500, kraje a obce v tomto období rozšířily nabídku jen o 955 lůžek.
Jak dlouho se čeká na umístění do domova důchodců?
Z vlastní zkušenosti mohu říci, že ve většině případů je úmrtnost v pobytových zařízeních cca 25 až 30 procent, což znamená, že délka čekací doby je v průměru od půl roku do dvou až tří let. Závisí také na aktuálním stavu klienta a situaci v daném regionu. Není snadné definovat počet potřebných lůžek v kraji, neexistuje totiž centrální registr žadatelů a každý může dávat neomezený počet žádostí.
Na přednostní umístění mají nárok klienti s vyšším příspěvkem na péči, což značí, že pomoc opravdu potřebují. Výhodou privátních poskytovatelů, provozujících více zařízení po republice, oproti státním institucím je větší flexibilita a vyšší rychlost poskytnutí péče - mohou seniorovi nabídnout jiný domov a později jej přesunout do místa poblíž jeho bydliště, když se místo uvolní.
