Sedmatřicetiletý Jiří B. z Děčína si právě odpykával čtvrtý rok pětiletého trestu za vloupávání do trezorů, když se dozvěděl, že jeho nemocná matka umírá a lékaři předvídají brzký konec. Jiří poprosil soudkyni, která ho poslala do vězení, aby mu tentokrát pomohla ven. Vyšlo to. Jiří se přestěhoval ze zamřížované cely do domácího vězení a loni v září byl mezi prvními Čechy, kteří dostali elektronický monitorovací náramek. V pátek ho mohl sundat.
V domácím vězení byl od loňského 23. ledna. Jeho „celou“ byl byt v činžáku, v němž žil s matkou a jedenadvacetiletým bratrem. Jak amyotrofická laterální skleróza rychle postupovala, matka přestala chodit a pohybovala se jen na vozíku. Pak už mohla jen ležet. Mladší ze synů by se o ni už postarat nemohl.
Jiří měl v domácím vězení jasná pravidla. V pracovní dny měl od osmi ráno do čtyř odpoledne volný režim, aby mohl do práce a na nákupy. Více nestíhal. Ve zbytku času a o víkendech musel sedět doma. Na botníku v předsíni stál GPS lokátor, který ho hlídal.
Ke spuštění alarmu stačil projíždějící vlak
„Je velmi citlivý, stačí, že se ho dotknete a hned začne pískat a vydá signál, že se s ním manipuluje,“ říká Jiří. Sám to také zažil. „Bydlíme u trati a stačilo, aby kolem projely těžké nákladní vlaky, dřevěná podlaha se zatřásla a lokátor začal pískat,“ vypráví. „Okamžitě mi volali z operačního střediska z ministerstva spravedlnosti a ptali se, co se děje. Hlavně s tím nehýbejte, řekli mi,“ líčí Jiří.
Lokátor je citlivý na pohyb proto, aby ho někdo nemohl přenést a „domácí vězení“ si nenosil kamkoli s sebou. K lokátoru a náramku dostal Jiří B. i nabíječku a baterku. Každý den po práci si sedl v obýváku k televizi a náramek na noze zapojil do nabíječky. Jeho pomyslný řetěz ke kouli u nohy se tím zkrátil na dva metry. „Naštěstí nabíjení trvalo jen asi hodinu a půl. Rozsvítila se zelená kontrolka a bylo hotovo,“ říká.
... a začala vibrovat noha
Zhruba po čtrnácti dnech se mu ale stalo, že kabel k náramku špatně zapojil a nezkontroloval kontrolku. „Stál jsem na stavbě a najednou mi začala vibrovat noha. V první chvíli jsem myslel, že někde probíjí kabel. Pak jsem si všiml, že kontrolka bliká červeně,“ vzpomíná. Vzápětí mu opět volal operační „dozorce“ a Jiří musel okamžitě běžet domů k nabíječce.
Trvalo asi dva týdny, než si na náramek zvykl. „Prvních čtrnáct dní jsem se nevyspal,“ říká. „Pokaždé, když jsem se otočil na bok, krabička na náramku mě tlačila do kotníku. Musel jsem ho rukou posunout. A když jsem usnul a otočil se na druhý bok, už jsem byl zase vzhůru a takhle celou noc,“ líčí.
Po čase se náramek trochu roztáhl a Jiří se ho naučil ve spánku otáčet kolem kotníků pohybem nohy. „Nejprve jsem s krabičkou na náramku neustále vrážel do nábytku, po týdnu už jsem ani nevěděl, že ho mám,“ dodává.
Jiří B. sice musel být každý den od večera do rána doma a o víkendech také, ale několikrát dostal výjimku. Třeba když vezl matku do nemocnice. Musel to dopředu hlásit, ale i kdyby to neudělal, operační středisko vědělo, kde je. Jeho pohyb vidělo na mapě na monitoru.
„Říkali, ano my vidíme, že jste v areálu nemocnice v Děčíně,“ popisuje. A po návratu musel probační a mediační službě přinést lékařskou zprávu. To bylo asi čtyřikrát.
Další volno dostal v říjnu na pohřeb matky a 23. prosince, když se sešla celá rodina k pietě. „Jsem moc vděčný probační a mediační službě a soudkyni Ivě Najbrtové, že jsem s maminkou mohl být až do konce.“
Sedět a splácet
Monitorovací režim ho nijak zvlášť neomezoval. Jen byl prý trochu problém s venčením psa. „Ale s tím pomáhal bratr, a já jsem s ním také chodil ven, když jsem mohl,“ uvádí Jiří.
Nejvíc náramků je v Ústeckém krajiNáramek na noze mají nejvíc neplatiči alimentů  Náramek na nohu pro osoby v domácím vězení. |
Občas ho mrzelo, když se coby nadšený houbař a turista mohl dívat na slunečný den jen z okna. „Ale já věděl, jak to bude. Hodil jsem to za hlavu, chtěl jsem být co nejvíc s mámou, věděl jsem, že se blíží konec,“ dodává. Jiří B. se dostal do vězení kvůli tomu, že se vloupal celkem do jedenácti trezorů na radnicích a ve firmách. Za mřížemi byl kvůli tomu už podruhé. Když žádal o podmíněné propuštění po polovině trestu, neuspěl.
Vyšel mu až návrh přeměnit zbývající rok z trestu na domácí vězení, což doporučila probační a mediační služba.
Soud ho ale domů neposlal jen proto, aby se mohl starat o matku, ale také, aby mohl chodit do práce a splácet škodu, kterou krádežemi způsobil. Z platu zedníka mu automaticky každý měsíc odchází dva tisíce korun.
První den bez náramku
Včera po desáté hodině dopoledne mu pracovník PMS náramek přestřihl. „Co teď udělám? Pojedu konečně za sestrou do Chomutova, už jsme se domluvili,“ řekl Jiří.
Od loňského září, kdy byl režim elektronických monitorovacích náramků spuštěný, ho dostalo na nohu téměř 130 Čechů.
Momentálně jich je 95, z toho 83 v rámci domácího vězení, jedenácti dalším nahrazuje vazbu a jednoho hlídá po podmíněném propuštění. Nejvíc monitorovaných lidí žije na jižní Moravě – dvacet – a na severu Čech – devatenáct.
