Centrum Locika nedávno oslavilo druhé narozeniny. Co se za tu dobu podařilo?
Lociku jsme otevírali s tím, že se jedná o vůbec první specializované centrum pro děti, které zažívají domácí násilí, na území České republiky. Za tu dobu jím prošlo přes tři sta dětí, ukázala se veliká potřebnost této služby. Ještě před tím, než jsme spustili webové stránky, jsme měli obsazenou aktuální kapacitu centra. Naše roční kapacita je sto padesát dětí.
Překvapilo vás to?
Ano, bylo to velké překvapení. Přesto, že v oblasti domácího násilí pracuji už dlouho a věděla jsem, že tato služba je potřebná, mě překvapilo, kolik je ve skutečnosti dětí, které tuto pomoc potřebují. Je jich daleko víc, než jsme schopni pojmout. Podle statistik ministerstva práce a sociálních věcí je takových dětí ročně v České republice dva a půl tisíce. Podobné centrum je potřeba v každém kraji. Služby pro traumatizované děti jsou bohužel velmi špatně dostupné.
Jak se s traumatizovanými dětmi pracuje?
Lidé se mě často ptají, jestli to není smutná práce. Práce s dětmi samotnými je ale radost. Když jsou u nás, víme, že jim umíme pomoci, snažíme se napravit rodinné vazby mezi dítětem a rodiči a zajistit jeho pocit bezpečí. Problémem bývá spíš práce s rodiči a institucemi tak, aby bylo zajištěno bezpečí dítěte a mohlo se začít uzdravovat. Je mnohem smutnější vidět děti, které se k nám dostanou pozdě, nebo děti, které odbornou pomoc vůbec nedostanou. Zároveň bych o té práci řekla, že je citlivá, odborná a dlouhodobá, děti sem dochází i rok.
Jak to tedy v praxi funguje, když k vám přijde například matka s dítětem s tím, že potřebují pomoc?
Začneme pracovat s rodiči. Sociální pracovnice mluví s matkou, zjišťuje, jaká je situace v rodině, udělá s ní v případě potřeby bezpečnostní plán. Zároveň kontaktuje otce, aby mohly děti bezpečně vyhledat naše služby. Je to důležité i proto, aby děti nemusely chodit na zapřenou, bez vědomí druhého rodiče.
V okamžiku, kdy máme navázanou spolupráci s oběma rodiči, se dětský psycholog seznámí s dítětem. Proběhne diagnostika, na tu máme různé metody a interaktivní hry, na kterých nám děti ukazují přímou interakci dítěte s matkou a s otcem.
Máme také informace z dalších institucí, které s rodinou pracují. Nakonec díky všem informacím zjistíme, co dítě potřebuje a co ho ohrožuje. Pak uspořádáme společné setkání s oběma rodiči, pokud je to jen trochu možné. Domlouváme, jak nastavit služby pro rodinu, abychom dítěti pomohli. Nastavíme individuální terapii pro dítě a nabídneme také terapii a podporu rodičům. Ze začátku (říkáme tomu mapování) děti dochází jednou týdně, později jednou za čtrnáct dní, a když je problém urgentní, tak častěji.
Je vůbec možné, aby se týrané dítě kompletně psychicky zotavilo?
To záleží. Ze zkušenosti vím, že je důležité, v jakém věku dítěte požádají rodiče o pomoc. Dětem, které přichází v předškolním věku, umíme účinně pomoci, u náctiletých je pomoc komplikovanější. Výzkum, který jsme dělali spolu s Výzkumným ústavem práce a sociálních věcí, ukázal, že někteří dospělí, kteří jako děti zažívali domácí násilí, si v životě dobře poradili. Mluvili o tom, že je to v něčem i posílilo, těžká zkušenost jim dala něco do života, jsou samostatnější, v práci úspěšnější, vědí, co chtějí. Z domácího násilí se tedy lze vzpamatovat a využít ho dokonce k dalšímu osobnostnímu růstu, ačkoliv je to draze vykoupená zkušenost. Šance, že to člověk zvládne sám, bez podpory okolí či odborníků, je ale velmi malá.
Jak se k vám děti mohou dostat?
Existuje několik cest. Zpravidla na doporučení úřadů nebo organizací, které pracují s osobou ohroženou, což jsou v České republice zpravidla matky, které přicházejí s dětmi. Dále se k nám děti dostávají díky kontaktu ze škol. Leckdy to vypadá, že má dítě výchovné problémy, ale když se s ním bavíte víc, ukáže se, že jádro problému je někde úplně jinde. Také k nám rodiče přichází sami, to se stává čím dál tím častěji. Ale samy mohou přijít i děti, aby se poradily o rodinné situaci. Naše centrum je specifické v tom, že nepracujeme jen s dětmi, ale s celou rodinou, a pracujeme zvlášť s matkou a otcem.
Jak často se stává, že vyhledá pomoc samo dítě?
Velmi zřídka. Tuto pomoc se snažíme co nejvíc propagovat a otevírat, ale stále to je spíš ojedinělé.
Zmínila jste, že ohroženy jsou většinou ženy. V kolika procentech případů jsou tedy naopak pachatelem zla ony?
Statistiky se v tom liší. Zároveň je zde velkým problémem, že muži jako oběti domácího násilí nevyhledávají pomoc. Je pro ně těžké si uvědomit, že oni jsou těmi oběťmi, a stydí se o pomoc požádat. V našem centru jsou tak stále původcem násilí v 95 procentech případů muži.
Lze poznat násilníka na první pohled?
Samozřejmě jsou typy násilníků, které rozpoznáte na první pohled. To jsou zpravidla ti, kteří se chovají násilně ke všem, nejen ke svým blízkým. Hodně našich klientů ale velmi dobře funguje ve svých pracovních či širších společenských vztazích, problémy s násilným chováním mají hlavně v intimních partnerských vztazích. A takového člověka na první pohled rozhodně nepoznáte. Naopak jsou to často společensky úspěšní lidé, vnímaní svým okolím (a zpočátku i partnerkami) jako ideální partneři.
A o to je pak bohužel cesta k včasné pomoci komplikovanější. Kdybyste někde potkali Petra, Kláru a jejich dceru Pavlu, určitě by vás nenapadlo, že zrovna u nich by mohlo docházet k čemukoli negativnímu. Klára pracuje v prestižním vědeckém ústavu, Petr je ceněným, vysoce postaveným expertem.
Petra Wünschová
|
Uvědomují si vůbec děti, že je doma něco špatně?
Ne, myslí si, že to, co se odehrává u nich doma, je normální, zkrátka běžný způsob komunikace mezi dospělými. Je důležité s nimi o tom mluvit a zdůrazňovat jim, že to, co se doma děje, není v pořádku a zároveň že to není jejich vina, protože za situaci doma cítí odpovědnost a pocit viny. Často se bojí, co se začne dít, když se začne o problému otevřeně mluvit.
Jak ale poznat tu hranici, kdy už je třeba vyhledat pomoc?
Máte pravdu v tom, že ta hranice není jasně definovaná. Nicméně povědomí společnosti o tom, co je a co není ve vztahu normální, se lepší. Domácí násilí je složité v tom, že se odehrává v uzavřeném prostředí rodiny, kdy je těžké pro jedince poznat, že něco není v pořádku. Důležitá je proto zpětná vazba od kamarádů, okolí. Další signál může být to, že se domů netěším, nechci trávit čas se svými blízkými, necítím se doma bezpečně.
Říkala jste, že si děti myslí, že to, co se děje u nich doma, je normální. Stává se tedy, že přebírají vzorce chování svých rodičů?
To děláme všichni. Pokud se dítě doma naučí, že násilné chování je nejlepší způsob, jak dosáhnout toho, co chci, jak řešit svůj vztek, frustraci či pocit bezmoci, a nenaučí se od rodičů, jak tyto situace zvládat jinak, je velmi pravděpodobné, že se bude chovat stejně. A to nejen v dospělosti, ale i třeba ve školním kolektivu či ve vztahu k rodičům.
Jedním z impulsů k založení centra Locika byly případy, kdy za námi přicházely klientky, které jako děti zažily odchod s matkou do azylového domu z důvodu domácího násilí a nyní v dospělosti se samy staly oběťmi násilí ze strany partnera. Nebo naopak přicházely matky, které nejprve násilně napadal jejich manžel a později, když dospěly, tak i jejich děti. Bylo tak zřejmé, že pokud chceme skutečně zastavit koloběh domácího násilí, musíme začít systematicky odborně pracovat s dětmi a jejich rodiči, nejen obětem umožnit odchod do bezpečí.
Jaké jsou konkrétní dopady násilí na dětech?
Dopady bývají velmi individuální, domácí násilí ale téměř vždy zasahuje celý vývoj osobnosti od zdraví po emoce, vztahy s blízkými, sebeprezentaci, identitu i školní úspěšnost. Vývoj týraných dětí je kompletně narušen. Abychom se totiž dobře vyvíjeli, potřebujeme základní pocit bezpečí, který nám dává rodina. Když se v okolním světě dějí věci, které nás ohrožují, můžeme jít domů a někdo nám pomůže. Pokud ale nebezpečí přichází z rodiny, vývoj a psychika dítěte se hroutí.
Dítě se nemá o co se opřít, cítí se samo a bezmocně. Matky jsou často zahlceny svými problémy, úzkostí, děti si logicky nevytvoří pevný vztah ani k osobě, která je násilná. Dítě má sice rodiče rádo, ale zároveň z nich má obavu, nikdy se na ně nemůže spolehnout. Ani jeden z rodičů mu není oporou, která mu pomůže vyrůst ve zdravého dospělého člověka. To je podle mě na domácím násilí to nejhorší.
Z jakých rodinných poměrů týrané děti pochází, pokud to vůbec lze generalizovat?
Máme tu děti napříč sociokulturním spektrem – z azylových domů i děti vysoce postavených rodičů. Nehraje v tom roli vzdělání ani socioekonomický status.
Jak probíhá práce s násilníkem?
Pracujeme metodou motivačních rozhovorů, otcové také navštěvují terapeutické skupiny pro otce. Dále máme program, který vychází z technik zvládání vzteku. S rodiči na psychologických konzultacích řešíme důležitá témata, která se týkají agrese a násilí, rodičovství a vztahů k blízkým. Snažíme se o to, aby násilníci získali náhled na to, že to, co dělali a jak se chovali doma, bylo skutečně násilím a mělo to ničivý dopad na jejich nejbližší.
Zároveň jim pomáháme najít techniky, které jim pomohou toto chování změnit. Naším hlavním cílem je zastavit násilí, aby se obnovil pocit bezpečí u dítěte. Nejefektivnější nám proto přijde pracovat i s původcem násilí v rodině. Nepracujeme na tom, aby se dal do pořádku vztah mezi rodiči, ale aby rodič přestal být rodič násilný ke svým nejbližším. Pokud chceme dítěti pomoci, nestačí, aby odešlo s matkou do bezpečí a s otcem se už nevidělo, je součástí jeho identity, je to jeho polovina. Dítě potřebuje být v kontaktu s oběma rodiči, ale takovým způsobem, který je pro něj bezpečný a dále ho nepoškozuje.
Centrum Locika
|
Existují nějaké zaručené techniky, díky kterým se násilník uklidní?
Nejde o to rodiče uklidnit. I když je pravda, že často vyhledají naše služby v krizové situaci, kdy prvním úkolem pracovníků je poskytnout krizovou intervenci a stabilizovat je i rodinnou situaci. Cílem naší práce je ale pomoci rodičům získat náhled na své chování a získat dovednosti reagovat jinak, ztratit potřebu mít ve vztazích vše pod kontrolou a přijmout odpovědnost za své chování a pokusit se posílit vztahy s dětmi a pomoci jim vyrůst ve zdravé dospělé.
Velkým úkolem na této cestě je pro oba rodiče oddělit partnerský konflikt od své rodičovské role. Děti pak nemusí v rodině plnit funkci „stabilizátoru“, toho, kdo se snaží maximálně vyhovět, aby v rodině nedošlo opět ke konfliktu a násilí. Ale i takové případy máme. Například desetiletá Markéta se naučila výborně vařit kávu. Umí to proto, že když „to“ na tátu zase jde, pak ho káva podle jeho představ dokáže alespoň na chvíli uklidnit.
Dá se tedy to, že otec k vám přijde a chce na vztahu ke svému dítěti pracovat, pokládat za poloviční výhru?
Ano, jsme příjemně překvapeni, že spousta otců s námi chce spolupracovat. Velký úkol je právě uvědomění si toho, že jsem udělal něco, co mým blízkým ublížilo, to je velký kus práce. Pak už ta pomoc bývá snazší. Rodiny zpravidla přichází v období, kdy se partneři rozchází, probíhá trestní vyšetřování a my jsme tu od toho, abychom pomohli dětem co nejlépe projít tímto obtížným obdobím.
Existuje nějaká typologie násilníků?
Ano, je celá řada typů lidí, kteří se násilí dopouští a důvodů, proč se to děje. Často třeba právě proto, že nechtějí, aby se jim rozpadla rodina. Myslí si, že když budou vše kontrolovat a vládnout pevnou rukou, zamezí tomu, aby se partneři rozešli. Důležité proto je, aby si otcové uvědomili, že jiné chování je pro ně výhodné jak ve vztahu k dětem, tak k širšímu okolí.
Je to tak, že když otec bije matku, zaměří se později i na dítě?
To se příliš často nestává. To, co dětem velmi ubližuje a my si to málo uvědomujeme, je to, když se ze své pozice slabšího musí bát o život svých blízkých, když vidí násilí mezi rodiči. Nezáleží, jestli je dítě obětí nebo svědkem násilí mezi nejbližšími, ovlivňuje ho to stejně významně. Často se také děti stávají oběťmi přímého násilí, když se snaží mezi rodiče zasáhnout, nebo když rodiče volí drastické výchovné postupy, protože chtějí, aby jejich dítě bylo úspěšné.
Co vám v této jistě psychicky náročné práci přináší radost?
Pokaždé je radost vidět, když se terapie daří. Děti jsou velmi blízko ozdravení, pokud jim to dospělí umožní.. Aby se práce dařila, nestačí jen odborná pomoc dětského psychologa, především je třeba, aby se i rodiče naučili zacházet s traumatickými projevy svého dítěte terapeutickým způsobem samy. Zpravidla to velmi pomůže i jim. Proto v Locice tak úzce pracujeme i s oběma rodiči dítěte.
Velkou radost jsem měla nedávno i z informace, že holčička, se kterou jsem dřív pracovala a byla ve obtížné situaci v utajeném azylovém domě, vystudovala střední školu, jela na stáž do Oxfordu a přijali ji do zahraničí na univerzitu. Takové šťastné příběhy nám vždy dodávají energii do další práce.
A konečně velkou radost mám i z našeho nového projektu Adoptujte skřítka a programu angažovaného dárcovství, který nám pomáhá pomoc, dětem zažívajícím domácí násilí dále rozšiřovat a rozvíjet.
