Vážená paní Smutná,
dostal jsem Vaše dva dopisy a chtěl bych Vás ubezpečit, že Vašim starostem o Terezku rozumím a že Vám věřím, že Vás to velmi trápí. Trápí to i mne, i když Vás i Vaši dceru znám jen z médií.
Jistě jste si všimla, že jsem se do věci vložil a že jsem hned na počátku vybídl soudce Sládka, aby zvolil nějaké jiné řešení, než odeslání Terezky do Motola na dětskou psychiatrii. Možná jsem tím i trochu přispěl k tomu, že byla převezena do příznivější instituce.
Určitě si i já přeji, aby dnešní stav skončil a aby Vaše dcera mohla žít život normálního dítěte. I já jsem připraven k tomu přispět, ale já určitě nejsem "na tahu“.
Vztahy rodičů a dětí jsou ze své podstaty vztahy velmi intimní a rodinné a jediné rozumné řešení mají právě v tomto intimním a rodinném prostoru. Když se účastníci těchto intimních vztahů spoléhají na to, že to má za ně vyřešit stát, riskují, že půjde o řešení necitlivá a „tvrdá“, protože stát a jeho orgány (třeba soudy) to jinak neumějí. Přesně to se stalo ve Vašem případě.
Obětí toho je Vaše Terezka, což jistě víte i Vy. Nevím, bude-li to v budoucích týdnech či měsících stát umět vyřešit lépe, než jak to řešil dosud.
Myslím, že jedinou možností je, abyste se – v zájmu Terezky – přece jen pokusili dohodnout s jejím otcem, jakkoli je to jistě těžké. Ne abyste se dohodli o sobě, to možná nejde, ale abyste se dohodli o Terezce. Ve Vašich dopisech jsem žádný takový náznak zatím neobjevil. Vidím to jako jedinou cestu vpřed.
Se srdečným pozdravem
Václav Klaus
prezident České republiky
