I když od volby prezidenta ČR uplynul již celý týden, stále se na mě obrací řada občanů s dotazem, proč jsem volil Václava Klause a nikoliv Jana Švejnara. Tyto dotazy vycházejí především ze skutečnosti, že jsem patřil do kategorie tzv. nerozhodnutých volitelů, dokonce mě jeden deník označil za politika nejvíce nerozhodného. Pravdou je, že jsem se doopravdy rozhodoval až ve Španělském sále Pražského hradu, neboť jsem očekával, že oba prezidentští kandidáti přednesou své volební trumfy právě až tam. To se nakonec také potvrdilo. Proto jsem také v předvečer volby dostával tisíce dotazů (sdělených formou sms, mailů, telefonů) a doporučení, koho bych měl volit. Dotazy byly pochopitelně z tábora obou kandidátů. Protože je na tak četné dotazy obtížné detailně odpovídat, a to nejen telefonicky, ani osobně, rozhodl jsem se vydat následující prohlášení.
Pan prof. Švejnar mě přesvědčil při osobním setkání, že je skvělý ekonom, velmi pružný a mimořádně kreativní. Domnívám se též, že by se měl v těchto svých velkých talentech prezentovat více doma v Čechách, pak by nám pomohl ještě k většímu rozvoji a navázal by na prezidenta Klause, který stál u vzestupu naší ekonomiky a pohyboval se vně. Pan Švejnar se profiluje v rámci světové ekonomiky a působí v mnoha významných mezinárodních ekonomických institucích, ale ač by se to mohlo zdát jako výhoda pro ČR, myslím si, že každý, kdo sleduje zájmy mezinárodní, do jisté míry musí sledovat i právě - a to především - znovu zájmy mezinárodní. A pak je otázkou, zdali by byla Česká republika zájmem číslo jedna pro prof. Švejnara, nebo by došlo k nějakému kompromisu. A proto jsem dal přednost V. Klausovi, jenž se stará od roku 1990 především o zájmy republiky a to je pro mě záruka, že i když si utáhneme opasky, tak je šance si je jednou povolit, což současný stav růstu ekonomiky jednoznačně dokládá a ten, kdo chce tyto zásluhy V. Klausovi vzít, je neobjektivní, jelikož pravda je vždy jenom jedna.
Klaus v projevu řekl, že se hlásí k tradici a odkazu Lincolna - tedy že se hlásí ke konzervativnímu americkému republikanismu, a zřejmě tedy, dle mé dedukce, i ke strukturám střežícím odkaz Lincolnův. Prezident Klaus je zván k přednesení projevu a účasti v rámci slavnostního aktu na počest zakladatele amerického republikanismu Abrahama Lincolna.
A nyní co jest republikanismus: hledá společná východiska a jejich hodnoty pro rozvoj zdravé demokratické společnosti v rámci tohoto světa a staví filozofickou hodnotu křesťanství na první místo i v rámci jakýchkoliv politických bitev, které jsou přirozené politice celého světa. V projevu Klaus vydal signál, že i tyto mocenské boje napříč spektrem politického pluralismu mají vždy mít na paměti odkaz svobodné euro-americké civilizace, jež stojí a byla postavena na křesťanské filozofii, a to bez jakékoliv návaznosti na jakoukoliv církev, nýbrž staví křesťanství, jakožto základní morální a výchovnou premisu veškerého našeho konání na tomto světě - tedy na demokracii.
Řekl jsem, že mně Klaus mluví z duše: "...Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím..." Vyvodil jsem si ze slov Klause, že i on zřejmě musí pociťovat snahy vymazat ze škály politického spektra stranu, pro kterou právě filozofie křesťanství je důvodem jejího vzniku. Častá prohlášení představitelů jiných stran, a potažmo nevědomě vtažený tisk, hovoří o křesťanské straně jako o tzv. prodloužené ruce katolické církve. Rezolutně to odmítám, kdyby tomu tak bylo, tak se jedná o tak zásadní střet zájmů, že pak by byla kritika strany zcela na místě.
Křesťanské strany mají ve svých programech jako svou povinnost hájit principy křesťanské filozofie a morálky. Nemají za úkol chránit církve, které vyrostly a existují na základech křesťanství, protože ty mají své vlastní systémy.
Mám mnoho přátel, kteří jsou tzv. atheisty, ale to neznamená, že jsou antikřesťané - většina z nich, aniž si to uvědomují, díky svým pevným morálním kořenům nevědomky ctí většinu z onoho desatera, na těchto principech vychovávají své děti či se tak chovají v zaměstnání. Jak by se také měli jinak chovat, když na morálních, kulturních, etických či citových principech filozofie křesťanství vznikla. Tato filozofie je, ať již vědomě či nevědomě, přítomna ve většině morálních, tak i duchovních hodnot světa, ve kterém žijí - a to jak na kontinentu americkém, tak evropském. Je nepodstatné, zdali toto konstatuji u nás doma či ve Francii, v Itálii, v Řecku, nebo v USA či Kanadě.
Cožpak husité byli v rozporu s křesťanstvím. V rozporu byli - ale s církevní nomenklaturou doby - a přes hrdinný a příkladný čin Jana Husa, husitská církev nikdy neopustila principy křesťanství. A z toho plyne jedno zásadní poučení - jak velký rozdíl je mezi filosofií a systémem.
Vyrostli jsme snad na tradicích islámu či buddhismu? Domníváte se, že svět, ve kterém žijete, neodráží vliv křesťanské filozofie ve Vašem každodenním životě - vždyť se podívejte, jaká je euro-americká architektura, jak stolujeme a jíme, myslíte si, že to je náhoda, myslíte si, že tradice, které mnozí z Vás nevědomě udržují, jsou špatné? Myslíte si snad, že hodnota křesťanské filozofie je neaktuální svým "stářím"? Ztrátu těchto křesťansko-demokratických hodnot bychom si ve všech důsledcích uvědomili, až kdybychom je ztratili!
Ti, kteří nesou odpovědnost v naší zemi za to, že se někdo vysmívá nezpochybnitelné hodnotě křesťanství, je bolševická výchova mnoha generací této země, kterou zde aplikovala KSČ. A víte, proč tak KSČ bojovala proti křesťanství, myslíte, že to bylo proto, že se například katoličtí či pravoslavní věřící sešli poklidně v kostele za účelem osobní modlitby, relaxace či meditace. Hlavním bodem, proč bylo persekuováno mnoho stovek duchovních a lidí, kteří uznávali křesťanské principy, byl fakt, že křesťanská filozofie byla a je dodnes jedinou filozofií, na které vyrostly a stále se prohlubují a rozvíjejí principy demokracie, demokratického státu a demokratické společnosti na celém světě, což byla skutečnost, kterou měla bolševická KSČ zlikvidovat.
Ti z Vás, kteří slyšeli můj projev, tak si jistě povšimli, že nástupkyně KSČ, současná parlamentní strana KSČM, se začala smát mému důrazu na desatero jako základ demokratické společnosti. Musím však touto formou všem těm smějícím se komunistům říci, že jsem doslova zadržoval své emoce, abych nepropukl spolu s nimi v bujaré veselí a smích. Vysvětlím Vám proč. To, že demokratická státní zřízení vycházejí z desatera, Vám potvrdí každý právník a bude Vám to ilustrovat na stovkách zákonů, nařízení a doporučení. To, co je nejkomičtější, je skutečnost, že i zločinný právní systém bývalé bolševické KSČ měl ve svém právním systému doslova desítky zákonů, které přímo vycházejí z křesťanského desatera. Tedy všem smějícím se současným komunistům chci říci - že smát se sám sobě - vždy znamená dělat si legraci sám ze sebe. Je vidět, že jste v náhledu na demokracii pokročili, milí komunisté, když už jste schopní smáti se sami sobě...
V programu levicových stran evropského formátu zjistíte, že právě na pozadí a zároveň v popředí jejich programů je princip křesťanství na prvních místech všech programových prohlášení. A to je důvodem, že i přes některé politické neshody mohou levicové a křesťanské strany tvořit úspěšné vládní koalice napříč Evropskou Unií včetně České republiky. Já osobně se hlásím ke křesťanství - též se hlásím k postojům pravicovým, a jak jistě víte, prof. Jan Švejnar je středolevicový kandidát a jako středolevicový ekonom se projevuje i ve svých publikačních aktivitách.
V USA je jedním z modelů boje proti totalitním režimům právě otevřené přihlášení se ke křesťanství. Je tedy pro mé čtenáře tohoto prohlášení zcela nasnadě, že nejjednodušší filozofií, jak chránit demokracii ve světě - je uznávat křesťanství jakožto filozofii, nikoliv jakékoliv institucionalizované náboženství. Křesťanství je stvořitelem demokracie a demokracie potřebuje ke své existenci morální společnost, křesťanství ani zdaleka není jen o víře v Boha, není o přihlášení se k některé církvi. Křesťanství je filozofie, dle které může konat věřící, či nevěřící - ale vždy, pokud chápe morální apel, jenž křesťanství v sobě nese - nemůže být špatným člověkem - naopak bude občanem, který se bude svou prací, morálním krédem a kulturním rozhledem podílet na budování naší demokracie, kterou my všichni máme kolektivní povinnost svým chováním chránit!
Pan Klaus též řekl: "...pokud toužíte po takovém zítřku, ve kterém je kontrolováno Vaše svobodné hlasování a je zastrašován každý, kdo se opováží projevit svůj vlastní názor, pak jsem určitě mužem včerejška...." Tato věta má obrovskou platnost - tímto se pan prezident hlásí k filozofii konzervativního republikanismu, což je politický program zaměřující se na politiku ve prospěch rozsáhlých individuálních práv; odmítá socialismus a komunismus ve prospěch individuálního vlastnictví a absolutní suverenity nad tím, co je vlastněno; jakož i na další občanská práva, především práva neomezené svobody slova, tisku, náboženského vyznání, obydlí, soukromí a rovnosti. Rovnost vykládá striktně jako rovnost před zákonem, nikoli sociální či třídní rovnost.
Dále Klaus řekl: "...Pokud nechcete dbát tisíciletých tradic naší civilizace, jejich křesťanských hodnot, důrazu na klasickou rodinu a úctu ke každému lidskému životu, nevolte mne, neboť já tyto hodnoty ctím..." Další apel na úctu k historii euro-americké civilizace - k historii demokracie, jejíž hlavní ochránkyní je a vždy bude filozofie křesťanská - nikoliv však nábožensky institucializovaná.
Dále zaznělo "...bude zakázáno kouřit, ale drogy budou tolerovány..." - toto je možné čtenářům vyložit jako kritiku selektivního liberalismu, nepletu-li se. Prezident pokračoval těmito slovy: "...kdy bude manželství institutem na vyhynutí a na radnice budou chodit jen páry k registraci, kdy staré a nemocné budeme milosrdně zbavovat života..." - Je zde kritizován liberalismus aplikovaný v jakési bezbřehosti, ačkoliv se prezidentovy postoje vždy ubíraly liberálním směrem, tato prezidentova myšlenka vzdává hold konzervativním křesťanským hodnotám, které jsou aplikovány jako výchozí premisy konzervativního republikanismu v USA.
Ještě jednu citaci z prezidentova projevu, abyste dobře pochopili, proč jsem volil Klause a nikoli Švejnara. Větu - pro dnešní stav věcí dle mého názoru "výbušnou": ..."Pokud cítíte českou korunu jako takový přežitek minulosti, že se jí chcete co nejrychleji zbavit, vyberte si z ostatních kandidátů, neboť já budu podporovat existenci naší vlastní měny tak dlouho, dokud to pro občany České republiky bude výhodné..." V této hrdinské větě Klause není obsažen pouze euroskepticismus, jde zde o kritiku zavádění EURA, ale zároveň zde vyjádřil jistě velmi odvážnou kritiku mezinárodního bankovního systému obecně. A toto zde zdůrazňuji proto, jelikož takto závažnou myšlenku při tak závažné věci, jako je volba prezidenta, ještě nikdo nevyslovil, ani jsem ji nenašel v jediném komentáři. Nestačí pouze otisknout projev státníka či jej odvysílat, je třeba jej vysvětlit, jelikož povinností občana není, aby rozuměl všem konsekvencím řečeného.
Pan Klaus je člověk, který se stará o národní zájmy ve smyslu zdravého nacionalismu, zatímco pan Švejnar má na mysli též zájmy světových finančních společností, neb je jejich zaměstnancem či byl jejich spolupracovníkem - jen pro příklad: Pan prof. Švejnar pracoval pro IMF - mezinárodní měnový fond, a to přímo na rozvojových projektech pro střední a východní Evropu, dále jako habilitační práci na univerzitě zpracoval teorie, které se používaly ve vojenské, ekonomické i hospodářské strategii studené války - rozvíjel tedy teorie vynálezce systému MAD Johna Nashe. Prof. Švejnar dodnes spolupracuje se Světovou Bankou, Evropskou bankou v zaměření na rekonstrukci a rozvoj. Většina jeho publikační činnosti jsou makroekonomické záležitosti, většinou s přesahem přímo do politiky, dále působil již v mnoha zemích, jen pro příklad - Costa Rica, Turecko, Jugoslávie, Československo, Maďarsko, Polsko, Rusko, Vietnam, Litva atd...
Tyto skutečnosti mě právě zásadní měrou přesvědčily, že dám přednost tradicionalismu a zdravému nacionalismu Václava Klause, a nikoliv Janu Švejnarovi.
Klaus je velmi dobře zakotven v českém prostředí i v českých politických elitách, zatímco Švejnar je velice dobře zakotven v americkém prostředí a v globalistických elitách. Komentář: pro mě je bližší to, na co si mohu sáhnout, nežli to, co mohu pouze vidět.
Závěr: Klaus je pravicový tradicionalista, Švejnar je pokrokový, ale středolevicově zaměřený. Švejnar kritizoval v různých mediálních výstupech Klause za to, že je třeba nejprve postavit tzv. sociální zákony a tzv. vládu práva a až poté zavádět ekonomické reformy, Klaus naopak začal budováním tržní ekonomiky. Při vší úctě k prof. Švejnarovi, sleduji právě v tomto jeho názoru onu středolevicovost - nejprve dát lidem sociální a právní jistoty a pak čekat, až začnou pracovat, na rozdíl od Klause, který chtěl, aby začali lidé nejprve pracovat a pochopili, že základem politického přerodu v roce 1989 je individualizace, tedy odpovědnost sám za sebe a odpovědnost za své vlastní schopnosti - potažmo výchovné sdělení - rozvíjej v sobě vše, abys mohl spokojeně žít.
A kdybych měl vše shrnout do jedné věty, řekl bych asi toto, avšak zdůrazňuji, že je to věta filozofická, nikoliv útočná, a že je to věta k debatě. Klaus kázal víno a taky ho pil, Švejnar kázal vodu, a nemám zkušenost s tím, zdali by ji také pil.
Rašín zvolal před svou smrtí: "Budeme-li všichni držeti k sobě, udržíme republiku".
Ing. Josef Kalbáč, senátor Parlamentu ČR, 1. místopředeseda senátorského klubu KDU-ČSL
