Ze všeho nejdříve bych chtěl poděkovat za příležitost tu být a moci oslovit vážené publikum. Někteří z vás možná vědí, že toto není moje první návštěva na Kolumbijské univerzitě. Byl jsem zde skoro přesně před osmi lety v dubnu 2001 na pozvání paní profesorky Padmy Desaiové a jejího Střediska pro ekonomiky ve fázi přechodu.
Má země a další státy střední, východní a jihovýchodní Evropy měly tehdy za sebou prvních deset let života po svržení komunistického režimu a všichni jsme se ještě zaobírali zásadním a dalekosáhlým přechodem od komunismu ke svobodné společnosti a tržnímu hospodářství. V té době jsem se ve svých zahraničních přednáškách soustředil hlavně na diskusi o základních prvcích této historicky jedinečné zkušenosti.
Letos oslavíme dvacáté výročí pádu komunismu, naší "Sametové revoluce," jak jsme ji kdysi nazývali, a sebevědomě můžeme prohlásit, že přechod je za námi. Stali jsme se normální – ať toto slovo znamená cokoli – evropskou zemí a v důsledku toho se potýkáme i se standardními "evropskými" problémy, nikoli specifickými problémy, jaké zažívají země ve fázi přechodu. To je však mince o dvou stranách.
Svůj politický, společenský i ekonomický systém jsme postupně přizpůsobili pravidlům Evropské unie a jejím institucím a zároveň importovali její pozitivní i méně pozitivní atributy a rysy. Ačkoli naše postkomunistická éra se nesla ve znamení naprosté nedůvěry ve schopnost státu vměšovat se do ekonomiky a rovněž ve znamení radikální deregulace, liberalizace, privatizace a de-subvencování hospodářství, postupně – byť s jistým odporem – jsme pomalu přijali značně rigidní a demotivující evropský ekonomický a sociální systém, v důsledku čehož jsme dnes konfrontováni s problémy s ním spojenými. Proces sjednocování Evropy přináší specifické problémy. Ukázalo se, že to není pomalý, autentický evoluční, proces, jak by se mnozí z vás snad domnívali, nýbrž shora řízená zásadní změna celého evropského institučního rámce.
To však zdaleka není jediný vážný problém, s nímž jsme nuceni se vypořádat. Podobně jako vy, i my se musíme zabývat uměle vytvořeným problémem globálního oteplování a s důsledky pokračující ekonomické krize. Všem těmto problémům bych se nyní chtěl krátce věnovat.
Nejprve k našemu evropskému problému. Jakožto prezidentu země, jež v současné době předsedá Evropské unii, se mi před dvěma týdny dostalo výjimečné příležitosti promluvit před Evropským parlamentem a vedle poslanců oslovit miliony evropských občanů. V projevu jsem vyjádřil několik poměrně kritických postřehů k současné evropské situaci. Někteří poslanci je nechtěli slyšet, já nicméně považoval za nutné je říct, neboť obyčejní lidé je dle mého soudu slyšet chtějí.
Členem Evropské unie jsme se stali v květnu roku 2004, neboť jsme se chtěli účastnit procesu evropské integrace. Nechtěli jsme zůstat stranou, jak jsme k tomu byli odsouzeni za éry komunismu. Nicméně pro mnoho z nás v Evropě, a zejména pro ty z nás, kteří většinu svého života prožili ve velice autoritativním, tyranském a nefunkčním komunistickém režimu, je probíhající oslabování demokracie a svobodného trhu na evropském kontinentu věcí navýsost nežádoucí.
Tento vývoj není náhodný, nelze jej snadno zvrátit a má několik příčin. Jednou z nich je rekonstrukce evropských institucí, kterou lze charakterizovat jakožto pochod k ještě sevřenější Unii. Tento fenomén existuje už nějakou dobu, přinejmenším od Maastrichtské smlouvy, stál v pozadí odmítnuté Evropské ústavy a v době nedávné pak inspiroval její nástupkyni, totiž Lisabonskou smlouvou. Osobně považuji tento projekt za pomýlený, neboť potlačuje roli národních států a připravuje cestu k post-demokratické Evropě.
Druhým, snadno pozorovatelným a dobře zdokumentovaným důvodem je postupný přesun od liberalizace a odstraňování všemožných bariér k masivnímu zavádění regulace a shora řízené harmonizace, k stále expandujícímu, příliš štědrému systému sociálního zabezpečení, k novým a stále rafinovanějším formám protekcionismu, ke stále rostoucím právním a regulačním břemenům na podnikání, ke kvazi-kompenzačním strategiím, které ničí tržní hospodářství. Toto vše oslabuje a omezuje svobodu, demokracii a demokratickou odpovědnost, nemluvě o ekonomické efektivitě, podnikatelském duchu a hospodářské soutěži.
Česká republika se ujala svého předsednictví v EU se sloganem "Evropa bez bariér". Tímto sloganem bychom chtěli na pořad dne opět uvést původní ambice evropské integrace – liberalizaci, otevření, odstranění bariér a protekcionismu. A to je jen správně, protože něco takového skutečně potřebujeme.
Pro mne a mou zemi neexistovala jiná alternativa než členství v Evropské unii. To však na druhou stranu neznamená, že jsme ochotni přijmout formy a metody evropského institučního uspořádání jako něco, k čemuž neexistuje žádná alternativa. Přijímat jedno řešení jako posvátné, jako jediné správné a politicky korektní, je prostě nepřijatelné. Naopak za posvátné by mělo být považováno právo občanů říci "ano" či "ne" Evropské ústavě, Lisabonské smlouvě nebo jakémukoli jinému podobnému dokumentu.
Jak jsem již řekl, rozhodně nejde o náhodný vývoj. Jako vždy, i zde platí, že ideje mají své důsledky. Všechny změny, o nichž jsem se zde zmínil, jsou spjaty s aktuálně dominantní evropskou ideologií, které říkám "europeismus". Tento rozvolněný, poměrně heterogenní, nesouvisle formulovaný, popisovaný, analyzovaný a hájený "konglomerát idejí" dosáhl v posledních letech neobyčejné síly a těší se podpoře zainteresovaných politiků a jejich "společníků na cestách". Jeho hlavní aspekty lze shrnout následujícím způsobem:
- víra v takzvané sociálně-tržní hospodářství (vlastně by to mělo být spíše německy, tedy die soziale Marktwirtschaft) a démonizace svobodného trhu;
- spoléhání na nevládní organizace, sociální partnerství, korporatismus namísto klasické parlamentní demokracie;
- zaměření na velice aktivistický sociální konstruktivismus, a to v důsledku nedůvěry v spontánní evoluci lidské společnosti;
- přehlížení národních států a slepá víra v internacionalismus;
- podpora nadnárodního modelu evropské integrace namísto mezistátního modelu.
Toto vše je něco, čemu většina Američanů nevěnuje dostatečnou pozornost. O Evropě se zde mluví především v kontextu evropského proamerikanismu nebo antiamerikanismu, případně v intencích dnes tolik módního rozlišování mezi starou a novou Evropou. Přitom již dávno měl začít seriózní dialog mezi Evropou a Amerikou.
Jak jsem již naznačil, další velký problém spatřuji v environmentalismu a jeho současné nejagresivnější podobě – strašení globálním oteplováním. Problémem není globální oteplování, nýbrž ideologie, které ho využívá, anebo spíš zneužívá. Z globálního oteplování se postupně stal nejefektivnější nástroj pro prosazování vměšování státu do všech oblastí života a pro potlačování lidské svobody a hospodářské prosperity. Nehodlám o tom zde sáhodlouze hovořit, namísto toho vás odkáži na svou knihu "Modrá planeta v zelených okovech" a na svou včerejší přednášku na Konferenci o klimatických změnách v New Yorku.
Problém je v tom, že neustále slýcháme pouze jednostranné argumenty. Jsem sklíčený z toho, že propagandě globálního oteplování se dosud nedostalo náležité výzvy jak v rámci klimatologie, tak mimo ni. Mělo by hlasitě zaznít, že debata o globálním oteplování je velice složitá záležitost a klimatologie je pouze její součástí.
Jakožto ekonom musím trvat na tom, že v této debatě musí hrát zvláštní roli i ekonomie, která mezitím vyvinula svou vlastní vědeckou pod-disciplínu zvanou "ekonomie globálního oteplování". Ekonomové by měli předložit argumenty o nevyčerpatelnosti zdrojů, včetně zdrojů energie, budou-li tyto zdroje racionálně využívány, tzn. že ceny nebudou deformovány a majetková práva budou jasně definována. Dále by nám měli předložit vyčerpávající studie o nákladech a přínosech aktuálně tolik propagovaných "zelených" opatření a politik. Měli by rovněž vysvětlit – a to tak, aby to bylo srozumitelné i neodborníkům – velice komplikovaný vztah mezi různými časovými horizonty (v ekonomických teoriích diskutovaného pomocí odúročení). Měli by se vrátit k základní ekonomické argumentaci o racionální averzi vůči riziku (jež by zpochybnila vágní a nedefinovatelný princip preventivnosti, který používají environmentalisté) a rovněž by měli znovu zdůraznit pozitivní roli trhu, cen, majetkových práv a varovat před tragickými následky, jaké jsou nevyhnutelně spojeny s ambicemi vlád jednotlivých zemí dělat takové věci, jako je kontrola globálního klimatu. Ty hlavní argumenty jsem rozvedl ve své knize.
Posledním problémem, o němž bych se zde dnes rád zmínil, je současná finanční a ekonomická krize. Je tomu měsíc, co jsem na toto téma po tři dny diskutoval s řadou předních politiků na Světovém ekonomickém fóru v Davosu, a z těchto diskusí jsem si odnesl vskutku skličující pocit, že jak elementární racionalita, tak ekonomická věda byly potlačeny, zapomenuty či odsunuty na okraj. Onu velice nepříjemnou, čím dál hlubší ekonomickou krizi bychom měli vnímat jako standardní, cyklicky se opakující ekonomický fenomén, jako nevyhnutelný důsledek a vlastně "prostě" jako cenu, kterou musíme zaplatit za to, jak dlouho si politici a regulátoři pohrávali s trhem. Rozhodně bychom však měli odmítnout snahu výše zmíněných svést hlavní vinu na trh a odvrátit pozornost od sebe. Velice důrazně bychom proto měli odmítnout jejich snahy usilující o "reformu" čili re-regulaci ekonomického systému po celém světy. Tyto snahy jsou nanejvýš pochybné, ostatně jak jsem řekl v Davosu: "Daleko více než krize samotné se bojím reforem, které zavedou další pravidla a mezinárodní regulaci." Obrovský nárůst finančních regulací a protekcionismu, které jsou dnes navrhovány, jen recesi prodlouží.
Má země naštěstí dosud finanční krizi nepocítila. Jednu jsme měli, před deseti lety, kdy došlo k turbulencím na asijském finančním trhu, a naše banky se naučily být velice opatrné. Hospodářská krize k nám nicméně dorazila jako import, částečně v důsledku poklesu poptávky po našem exportu, částečně v důsledku chování zahraničních bank, které jsou majiteli našich bankovních ústavů. Tyto banky kvůli problémům ve svých mateřských zemích, a rovněž ve snaze nějak vyrovnat svá portfolia, nebezpečně omezily úvěry i v zemích, v nichž finanční problémy na první pohled nehrozí. To je důsledek globalizace a rychlého výprodeje státních bank po pádu komunismu, kdy v zemi nebyl žádný domácí kapitál.
Je třeba posílit celkovou poptávku. Jedním z tradičních způsobů, jak toho dosáhnout, je zvýšit objem státních výdajů, a to hlavně na projekty v infrastruktuře za podmínky, že tyto projekty jsou k dispozici a země je připravena masivně zvýšit svou zadluženost. Česká vláda se pro takový krok dosud nerozhodla, a to hlavně proto, že v takový postup prostě nevěříme. Možná je to překvapivé, ale ne všichni z nás jsou keynesiáni. Mnohem přínosnější by bylo zahájit radikální redukci všemožných restrikcí, jež byly na soukromé iniciativy uvaleny za poslední půlstoletí krásného nového světa "sociálního a ekologického tržního hospodářství". Vůbec nejlepší věcí by bylo dočasně oslabit – ne-li trvale zrušit – politicky korektní pracovní, environmentální, sociální, zdravotní a jiné "standardy", neboť ty lidské činnosti brání víc než cokoli jiného.
Nepřišel jsem sem proto, abych komentoval vaši hospodářskou politiku nebo abych radil. Je to má první návštěva ve Spojených státech po loňských prezidentských volbách a změně vlády. Na spolupráci s vaším novým prezidentem se těšíme a jsem přesvědčen, že jeho chystaná návštěva v České republice na počátku dubna bude dobrou příležitostí, jak tuto spolupráci zahájit. Doufáme, že nová administrativa se pod jeho vedením pokusí najít tu správnou kombinaci kontinuity a diskontinuity jak v americké domácí, tak zahraniční politice. Pevně věřím, že součástí tohoto nového přístupu bude:
- neohrožování základních institutů tržního hospodářství při boji proti současné krizi;
- trvalá angažovanost v mezinárodním dění při větším naslouchání přátelům a partnerům.
Když před téměř dvacet lety padl komunismus, rozhodně jsem se nedomníval, že někdy v životě ještě zažiji takové vměšování státu do vlastního života, jaké vidím dnes. Proto jsem pevně přesvědčen, že boj za svobodu a volný trh, tedy něco, co jsme vždy tolik oceňovali na této zemi, zůstává naším hlavním úkolem.
