Pane prezidente, milí páni kardinálové a bratři biskupové, vaše excelence, dámy a pánové! Mám velikou radost, že mohu dnes být v České republice a jsem hluboce vděčný vám všem za srdečné přivítání.
Děkuji panu prezidentu Václavu Klausovi za jeho pozvání navštívit tuto zemi a za jeho milá slova. Je mi ctí, že jsou zde přítomni představitelé občanského a politického života a jim, jakožto i všemu českému lidu, adresuji svůj pozdrav. ,
Čtěte také projev prezidenta Klause na Ruzyni |
Protože jsem zde především na návštěvě katolických společenství Čech a Moravy, zdravím srdečně a bratrsky pana kardinála Vlka, arcibiskupa pražského, Monsignora Jana Graubnera, arcibiskupa olomouckého a předsedu České biskupské konference, a všechny přítomné biskupy a věřící.
Byl jsem obzvlášť dojat, když jsem od mladé dvojice obdržel dary typické pro kulturu tohoto národa, spolu s hroudou rodné země. To mi připomíná, jak hluboce je česká kultura proniknuta křesťanstvím, neboť - jak známo - tyto dary, chléb a sůl, mají zvláštní význam v symbolice Nového zákona.
Jestliže celá evropská kultura byla hluboce formována křesťanským dědictvím, platí to obzvláště pro české země, neboť díky misijnímu působení Cyrila a Metoděje v 9. století získal staroslovanský jazyk poprvé psanou podobu. Tito apoštolové slovanských národů a zakladatelé jejich kultury jsou po právu uctíváni jako patroni Evropy.
Stojí pak za zmínku, že tito dva velcí svatí byzantské tradice se zde setkali s misionáři původem z latinského Západu. České země byly historiky a územně - tím, že se nacházejí v srdci evropského kontinentu na křižovatce Severu a Jihu, Východu a Západu - místem setkávání různých národů, tradic a kultur.
Nelze popřít, že to, co někdy bylo příčinou třenic, se dlouhodobě ukázalo jako plodné setkání. Odtud pramení rozhodující role českých zemí v intelektuálních, kulturních a náboženských dějinách Evropy, občas byly bitevním polem, častěji však mostem.
Brzy si připomenete dvacáté výročí "sametové revoluce", kterou šťastně a pokojně skončilo mimořádně těžké období této země, období, v němž myšlenková a kulturní výměna byla přísně kontrolována. Spolu s vámi i s vašimi sousedy děkuji za vaše osvobození od těchto despotických režimů.
Jestliže pád berlínské zdi byl předělem ve světových dějinách, tím více to platí pro země střední a východní Evropy. Ty tím získaly místo, které jim jako svrchovaným náleží ve společenství národů.
Nelze nicméně podceňovat následky čtyřicetiletého politického útlaku.
Mimořádnou tragédií pro tuto zemi byl tvrdý pokus tehdejší vlády umlčet hlas církve. V průběhu vašich dějin, od času svatého Václava, svaté Ludmily a svatého Vojtěcha, až po svatého Jana Nepomuckého zde žili stateční mučedníci, jejichž věrnost Kristu promlouvala hlasem silnějším a výmluvnějším, než byl hlas jejich vrahů.
Tento rok si připomínáme čtyřicáté výročí smrti Božího služebníka kardinála Josefa Berana, pražského arcibiskupa. Chci zde projevit úctu jemu a jeho nástupci, kardinálu Františku Tomáškovi, kterého jsem měl čest poznat osobně.
Oba byli nezdolnými svědky křesťanské víry tváří v tvář pronásledování.
Tito, a dalších bezpočet odvážných kněží, řeholníků a laiků, mužů a žen, uchovali v této zemi živý plamen víry. Dnes, kdy byla obnovena náboženská svoboda, vyzývám všechny obyvatele této republiky, aby znovu objevili křesťanské tradice, které formovaly jejich kulturu. Povzbuzuji též křesťanské společenství, aby byl jeho hlas slyšet, když celá země musí čelit výzvám nového tisíciletí. "Bez Boha člověk neví, kam má jít, ani není schopen pochopit, kdo je" (Caritas in veritate, 78). Pravda evangelia je pro zdravou společnost nepostradatelná, protože otevírá naše srdce naději a umožňuje nám objevit naši nezcizitelnou důstojnost Božích dětí.
Vážený pane prezidente, znám vaše přání, aby náboženství hrálo větší roli v záležitostech této země. Prezidentská zástava vlající nad Pražským hradem hlásá heslo "Pravda vítězí" - je mým upřímným přáním, aby světlo pravdy dále vedlo tento národ, který byl ve svých dějinách tolik požehnaný svědectvím velkých světců a mučedníků. V tomto věku vědy je poučné připomenout si příklad Johanna Gregora Mendela, augustiniánského opata z Moravy, jehož průkopnické výzkumy položily základy moderní genetice. Jemu jistě nebylo určeno napomenutí jeho patrona, svatého Augustina, který si stěžoval, že mnozí "více tíhli k obdivování faktů, místo aby hledali jejich příčiny" (Epistula 120,5, srov. Jan Pavel II, Oslava památky opata Gregora Mendela u příležitosti prvního století od jeho smrti, 10. března 1984, 2).
Skutečnému pokroku lidstva nejlépe prospívá právě takový soulad mezi moudrostí víry a intuicí rozumu. Kéž by se český lid mohl vždy těšit z plodu tohoto šťastného spojení.
Zbývá mi jen zopakovat díky vám všem a říci, že jsem se opravdu velmi těšil na tyto dny mezi vámi v České republice, kterou hrdě nazýváte "země česká, domov můj". Srdečné díky.
Projev u Pražského Jezulátka
Ctihodní páni kardinálové, vážený pane primátore a starostové, vážení představitelé veřejného života, milí bratři a sestry, milé děti, obracím se na vás všechny se srdečným pozdravem. Jsem rád, že mohu navštívit tento kostel, zasvěcený Panně Marii Vítězné, ve kterém je uctívána soška Jezulátka, známá po celém světě jako "Pražské Jezulátko".
Děkuji monsignoru Janu Graubnerovi, předsedovi České biskupské konference, za přivítání jménem všech biskupů. Uctivě zdravím pana primátora i ostatní představitele občanského a církevního života, kteří se chtěli zúčastnit tohoto setkání. Zdravím vás milé rodiny, které jste se v tak hojném počtu dostavily.
Soška Jezulátka obrací naši mysl k tajemství vtělení, k všemohoucímu Bohu, který se stal člověkem a 30 let žil ve skromné rodině z Nazaretu, svěřený Prozřetelností do laskavé péče Marie a Josefa. Myslím na vaše rodiny a rodiny po celém světě, na jejich radosti a starosti. Sjednoťme se v modlitbě a prosme u Jezulátka o dar jednoty a svornosti pro všechny rodiny.
Mysleme obzvláště na ty mladé rodiny, které musejí vynakládat mnoho úsilí o bezpečí a důstojnou budoucnost svých dětí. Prosme za rodiny v obtížných situacích, zkoušené nemocemi a bolestí, za ty, které jsou v krizi, rozvrácené nebo trýzněné nesvorností či nevěrou. Všechny je svěřujme svatému Pražskému Jezulátku, protože víme, jak důležité jsou stabilní a jednotné rodiny pro skutečný pokrok společnosti a pro budoucnost lidstva.
Jezulátko nám svou dětskou něhou zpřítomňuje Boží blízkost a lásku.
Uvědomujeme si, jakou máme v jeho očích cenu, protože právě díky němu jsme se my sami stali Božími dětmi. Každá lidská bytost je Božím dítětem, a tedy naším bratrem, a jako takovou je třeba ji přijímat a vážit si jí. Kéž by si to uvědomila i naše společnost! Každá lidská osoba by pak byla hodnocena ne podle toho, co má, ale podle toho, čím je, protože ve tváři každé lidské bytosti, bez rozdílu rasy či kultury, se zří Boží obraz.
To platí především pro děti. Ve svatém Pražském Jezulátku rozjímáme dětskou krásu a náklonnost, kterou Ježíš Kristus vždy projevoval nejmenším, jak čteme v evangeliu. Kolik dětí však dnes nikdo nemiluje, nepřijímá a ani si jich neváží! Kolik dětí je obětí násilí a různých forem zneužívání bez jakýchkoli zábran! Kéž by dětem byly zaručeny úcta a pozornost, které jim náleží: děti jsou budoucností a nadějí lidstva.
Chtěl bych nyní říci několik slov přímo vám, milé děti, a vašim rodinám. Na setkání se mnou jste přišly ve velkém počtu a za to vám ze srdce děkuji.
Vy, kdo jste milí srdci Jezulátka, opětujte jeho lásku a podle jeho příkladu buďte poslušní, vlídní a laskaví. Učte se být jako on oporou svých rodičů. Buďte skutečnými Ježíšovými kamarády a vždy se k němu s důvěrou obracejte.
Modlete se za sebe, za své rodiče, příbuzné, učitele a kamarády, a modlete se i za mne. Ještě jednou vám děkuji za přijetí a ze srdce vám žehnám a vyprošuji vám všem ochranu svatého Jezulátka, jeho Neposkvrněné Matky a svatého Josefa.
