"V díře umřel záchranář a další dva tam ještě někde leží. Nejhorší na tom všem je, že já tam zítra budu muset jít do práce," říká horník Ivan Horvát. Tvrdí, že když se něco podobného v dole stane, naběhnou slabší povahy do kanceláří svých šéfů a prosí o volno či dovolenou na několik dalších dnů. "Není to vůbec nic jednoduchého, to mi sakra věřte. Většina chlapů má rodiny. Blíží se Vánoce a všichni jsme si zase uvědomili, že bychom tu teď místo těch mrtvých nemuseli být my," říká Horvát.
"Jsme připraveni na to, že se tam dole něco podobného může stát," říká s kamennou tváří jeden z horníků, kterým kvůli neštěstí skončila směna o několik hodin dříve. Po chvíli však muž pookřeje a vztekle se zeptá: "Kdo by neměl strach ze smrti? Ani zanic bych nechtěl skončit jako ten mrtvý. Ale i kdybych chtěl odejít, copak tady v tom hrozném kraji seženu nějakou práci?"
Naprosté většině horníků nezbývá nic jiného než po neštěstí sfárat do dolu a pracovat, jako by se nic nestalo, jako by odtamtud před několika hodinami nevytáhli jejich mrtvého kolegu. "Je nás málo, volno téměř nikdo nedostane," říká horník Horvát. Nezbývá proto než probrat spolu s kolegy událost v hospodě a co nejdříve zapomenout.
Horníci tak podle psychologů nevědomky dělají to nejlepší, co v dané situaci dělat mohou. "Ve stresu, jaký po každém neštěstí horníci zažívají, by o tom, co se stalo, měli spolu mluvit. Když je to jen trochu možné, měli by co nejdříve sfárat," říká ostravský psycholog, šéf Linky důvěry Svatopluk Antoš. Kdyby to dlouho odkládali, nemuseli by se už ze strachu před tak blízkou smrtí dolů pustit nikdy.
I ti nejtvrdší chlapi podle Antoše nemají v sobě strach, smutek či lítost dusit. A o tom, že většina z horníků neštěstí s kolegy skutečně probere, by mohly vyprávět hospody, rozeseté okolo dolů. "Co máme dělat. Jdeme na pár panáků a zítra zase do práce. Zítra nás určitě nikdo nebude kontrolovat, jestli nemáme v krvi alkohol," říká trpce jeden z horníků před branou dolu. Za zády mu vlaje černá vlajka, kterou kdosi před chvílí vytáhl na stožár.
"Jsme připraveni na to, že se tam dole něco podobného může stát," říká s kamennou tváří jeden z horníků, kterým kvůli neštěstí skončila směna o několik hodin dříve. Po chvíli však muž pookřeje a vztekle se zeptá: "Kdo by neměl strach ze smrti? Ani zanic bych nechtěl skončit jako ten mrtvý. Ale i kdybych chtěl odejít, copak tady v tom hrozném kraji seženu nějakou práci?"
Naprosté většině horníků nezbývá nic jiného než po neštěstí sfárat do dolu a pracovat, jako by se nic nestalo, jako by odtamtud před několika hodinami nevytáhli jejich mrtvého kolegu. "Je nás málo, volno téměř nikdo nedostane," říká horník Horvát. Nezbývá proto než probrat spolu s kolegy událost v hospodě a co nejdříve zapomenout.
Horníci tak podle psychologů nevědomky dělají to nejlepší, co v dané situaci dělat mohou. "Ve stresu, jaký po každém neštěstí horníci zažívají, by o tom, co se stalo, měli spolu mluvit. Když je to jen trochu možné, měli by co nejdříve sfárat," říká ostravský psycholog, šéf Linky důvěry Svatopluk Antoš. Kdyby to dlouho odkládali, nemuseli by se už ze strachu před tak blízkou smrtí dolů pustit nikdy.
I ti nejtvrdší chlapi podle Antoše nemají v sobě strach, smutek či lítost dusit. A o tom, že většina z horníků neštěstí s kolegy skutečně probere, by mohly vyprávět hospody, rozeseté okolo dolů. "Co máme dělat. Jdeme na pár panáků a zítra zase do práce. Zítra nás určitě nikdo nebude kontrolovat, jestli nemáme v krvi alkohol," říká trpce jeden z horníků před branou dolu. Za zády mu vlaje černá vlajka, kterou kdosi před chvílí vytáhl na stožár.
