Zatímco u Pitharta se vede boj o bohatství té minulosti, u Bureše spíš o její chudobu. Nyní náš list zjistil, že se tuto bídu nejspíš snaží neprávem vylepšit.
Pithartovy činy jsou stejně kulaté jako jeho postava. Komunistickou minulost, tu mu mohou vyčítat jen ti, kdo rádi házejí kamenem a vždy vidí raději smítko v oku bližního než břevno ve svém. Pithart byl nesporně především bojovníkem proti normalizaci, disidentským intelektuálem někdy provokativních názorů.
Po revoluci se stal politikem. A zde už jsou soudy na místě. Jako předseda české vlády proslul váhavostí. Vyčítali mu i neschopnost. Měl rád společný stát, ale nedokázal pro něj udělat pranic. Vyčítá se mu, že do strany lidové posléze doputoval jen proto, aby získal podporu pro další kariéru. A nakonec - k prvnímu předsednictví v Senátu si dopomohl poněkud trapně - vlastní rukou.
Mnozí jej považují za bezzásadového politika. Pitharta je tedy za co soudit, soudce Bureše skoro ne. Minulost bezúhonného a kariérního úředníka. Možná to lze s takovou dotáhnout až na ministra spravedlnosti, proč ne. Ale na prezidenta? Možná to Bureš cítí sám a chce svůj obraz přikrášlit. Mladé frontě DNES řekl, že pomohl chartistovi z rozhlasu.
Později si nemohl na věc přesně vzpomenout, nakonec se mu vybavilo i jméno. Jenže žádný chartista toho jména není. Vnucuje se strašné podezření: pan Bureš nám lže jako záškolák rodičům, jen aby vypadal lépe. Chce se věřit, že tomu tak není. Pokud však Jaroslav Bureš toto podezření nebude schopen vyvrátit, nezaslouží si opravdu ani jeden hlas.
