Nepokazil je podle všeho ani on sám, nýbrž jeho nenažraná paní. Paul patří k mnohým, a zdaleka to nejsou jen muži, kdo doplácí na to, že lásce a sexu chtěli dát slavnostní a právní rámec. Účet za naprosto zbytečnou svatební hostinu je jen první položka v dlouhém seznamu ztrát.
Pokud manželství trvá, není to tak zlé. Státní úřad mu dokonce občas přisype, například takovým obludným nesmyslem diskriminujícím většinu obyvatel, jako bylo za socialistů "společné zdanění manželů".
V případě vypovězení manželské smlouvy (a co je to jiného než smlouva?) jsou ztráty horší než řádění hurikánu Ike. Jen za advokáty, ty nenažrané supy našich lesů, vod a strání, zaplatíte víc než za ošatné na celý život.
Přesto je ještě dost lidí, kteří ať už z hlouposti, staromilství, náboženských předsudků či pod tlakem okolí jsou ochotni do manželství vstoupit. A to i v době, kdy volné svazky či samotné matky stejně jako nemanželské děti nejsou nikterak diskriminovány.
Státní úředníci, právníci a podržtaškové by měli být bez sebe štěstím. Udělejte si to, jak chcete, hlavně když to uděláte, měli by sborově zpívat. Ale oni ne. Podle variantního návrhu nového občanského zákoníku chtějí, aby po sňatku církevním předstoupili novomanželé povinně před státního úředníka.
Sňatek je hodně šílená věc, do které se lidé vrhají po hlavě a následky nedohlédnou. Hnát lidi, kteří tohle udělají v době elektronických podpisů, povinně na úřad, je ještě mnohem bláznivější. Je to vlastně jen pokračování vlezlého šmíráctví státu. Do manželství mu nic není.
Zákon je definuje jako dalekosáhlou smlouvu na celý život. Zejména její zrušení je tíživé a provázejí je opletačky, které jsou v případě dobrovolného zrušení jakékoliv jiné smlouvy nemyslitelné. Ale je to čistě smlouva mezi dvěma lidmi, do které úředníkovi nic není. Kromě toho, že musí celou věc sledovat a zaknihovat.
(To je samozřejmě též zbytečné, ale pro jistotu to neříkejme moc nahlas, protože by řada byrokratů mohla ztratit práci a začali by se věnovat organizovanému zločinu. Škody by byly sice menší než z jejich skutečného úřadování, ostuda v zahraničí však veliká.)
I pokud stát pojal myšlenku manželství podporovat, nemusí žádat slib věrnosti. Od státu je to čirá dobročinnost. Musí mu stačit oznámení, že dva lidé byli natolik ztřeštění, aby uzavřeli potenciálně ničivou smlouvu. Lhostejno, zda před knězem, kamenným oltářem bůžka Babůka nebo bustou Aloise Jiráska. Pokud úřadu dodají notářsky ověřený podpis pod uzavřeným sňatkem, musí mu to stačit. Musí to přijímat doporučeně, přes podatelnu i elektronicky.
Je hodno podivu, když se lidé chtějí brát, ačkoliv je to nepohodlné, finančně náročné a poslední dobou už i nepopulární. Možná je to jeden z posledních důkazů přítomnosti božstev v naší pohodlné hmotařské éře. Možná je to jen dohasínající pozůstatek dávné tradice. Ponechme rozhodnutí moudřejším.
Co však můžeme říci: stát nemá sebemenší právo nařizovat, jakým způsobem novomanželé sňatek uzavřou, ba ani formuli, kterou věc slíbí. Musí mu stačit ověřený podpis jako u každé jiné smlouvy.
