Kratochvíl je stíhán na svobodě. Rozhovor pro Mladou frontu DNES je jeho první veřejnou výpovědí, v níž mluví o celém příběhu, který znamenal mimo jiné konec kariéry ministra Svobody.
| Svobodu a Snopkovou snad propustí z vazby Po více než dvouměsíčním pobytu za mřížemi kvůli kauze Liberta mají exministr financí Ivo Svoboda a jeho poradkyně Barbora Snopková naději, že je soud propustí z vazby. Rozhodovat o tom bude zřejmě už příští týden. "Jsme přesvědčeni, že důvody vazby pominuly. Byli už vyslechnuti všichni klíčoví svědci, a proto nehrozí, že by je paní Snopková a pan Svoboda mohli ještě ovlivňovat," uvedl včera obhájce Richard Maleček, který společně s dalšími obhájci požádal státní zastupitelství, aby jeho klienty propustilo z vazby. Státní zástupce Petr Jirát, který má nad vyšetřováním případu dozor, s tím však nesouhlasí. Proto žádosti obhájců nevyhoví, ale zašle ji příští týden Okresnímu soudu pro Prahu-východ. "Soud může rozhodnout dvěma způsoby: buď žádosti obhájců vyhoví nebo ji zamítne a ztotožní se s názorem státního zastupitelství," uvedl Jirát pro ČTK. Svoboda a Snopková, kteří před čtyřmi lety stáli v čele mělnické firmy Liberta, jsou stíháni pro podezření z poškozování věřitele a zpronevěru šesti a půl milionu korun od Investiční a Poštovní banky. Vyšetřovatelé tvrdí, že tyto peníze měli oba obvinění využít na provoz továrny, ale místo toho tím sponzorovali soukromé aktivity své firmy Zora Euro. Stíhán - i když na Svobodě - je i syn Snopkové, Stanislav Kratochvíl. Všem hrozí až dvanáctileté vězení. Obhájci však soudí, že všichtni tři jsou nevinní a lze to dokázat zápisy v účetnictví Liberty. "Ty peníze, o které jde, nebyly použity na aktivity Zory Euro ani jiných firem mých klientů, ale na Libertu," tvrdí Richard Maleček. Podle něj Svoboda a Snopková přijali peníze na účty Zory Euro proto, že oficiální konta Liberty byla úředně obstavena. |
Jak jste se do Liberty vůbec dostal?
Svoboda s mou matkou mě prosili, abych jim pomohl v začátcích. Já sám do Liberty jít nechtěl, měl jsem nastoupit do jedné velké pražské firmy. O podmínkách, jaké mi tam nabízeli, jsem si mohl v Libertě nechat jen zdát. Vzhledem k tomu, v jakém stavu Liberta byla, mi nabídli funkci ředitele, a já se nechal doslova umluvit.
Proč se vaše rodina v roce 1996 vlastně rozhodla koupit Libertu?
Matka a pan Svoboda získali informace od tehdejšího vedení Liberty, že jde o fungující podnik se zhruba pěti až deseti milionovým obratem měsíčně, s dluhy asi 60 milionů a s zájemcem o halu za pětadvacet milionů a ihned prodejnými zásobami za 20 milionů. Zbytek zadlužení byl běžný provozní úvěr. Jediný problém byla nutnost zdvojnásobit výrobu, a to na 200 milionů ročně vzhledem k novému kontraktu do Německa na nákupní vozíky. Podle těchto údajů by se zdálo, že se jedná o velice perspektivní podnik. Bohužel, tyto údaje si kupující (tedy Snopková a Svoboda - pozn. red.) neprověřili v praxi.
Znamená to, že to ve skutečnosti v Libertě vypadalo jinak?
Ano. Hned při prvních seznamovacích prohlídkách závodu začínala vycházet najevo krutá realita, která pak poznamenala celý náš další život. Vše vyvrcholilo na poradě vedení, na kterou mě pozval pan Svoboda. Byla to, zejména k předem naslibované výrobě, naprostá parodie. Za měsíc březen 1996 se dokončilo asi 24 kočárků, asi 75 nešlo dokončit, neboť chyběla asi polovina materiálu. Invalidní vozíky se nevyráběly, protože na skladě bylo asi 50 kusů zmetků, kterým po ujetí maximálně jednoho sta metrů praskala přední kolečka, nikdo z vedení nevěděl, co s tím, na výměnu koleček nebyly peníze. Obchodní ředitel tehdy nebyl schopen odpovědět na otázku, kolik je na skladě hotových výrobků. Činnost obchodního úseku spočívala v čekání, kdo sám zavolá, a i tyto ojedinělé případy bylo velmi obtížné uspokojit z minimálních skladových zásob. Původně slibované dvacetimilionové zásoby nebyl nikdo schopen ukázat, bylo to pouze účetní číslo. A na Libertu v té době jedna jihočeská firma podala návrh kvůli dluhu ve výši asi jednoho milionu. Bylo nutné ho zaplatit hned, ale v podniku peníze nebyly.
NA PROVOZ JSEM DÁVAL SVOJE PENÍZE
Dnes už samotný Fond národního majetku přiznal, že privatizace Liberty ještě před vaším příchodem nebyla v souladu se zákonem, protože faktická hodnota podniku byla nižší. Jak se to projevovalo v praxi?
Úpadkem firmy a narůstajícím zadlužením. Osobně odhaduji, že k roku 1995 byly dluhy Liberty zhruba 120 milionů korun.
Co v továrně dělala Vaše matka a co Svoboda?
Já měl rozhodující vliv v tom, kolik se čeho vyrobí, v jakém provedení a podobně. Oni zase rozhodovali v ekonomických otázkách, v ekonomické strategii firmy.
Když Svoboda se Snopkovou po volbách v roce 1998 nastoupili na ministerstvo financí, oznámili svůj odchod z podniku. Skutečně už se pak na jeho vedení nepodíleli?
I potom zůstaly pracovní náplně prakticky stejné. Samozřejmě však pracovali pouze zdarma ve volném čase.
Říkal jste, že v podniku nebyly žádné peníze. Z čeho tedy žil?
Denní praxe byla taková: ráno se zjistilo, že například bez koleček za třicet tisíc korun se nedá dokončit série vozíků. Tak jsem to platil ze svého. Chtěli nám vypnout elektřinu za dluhy z roku 1995, což byly dluhy minulého vedení. Opět jsem to dal ze svého. Pevně jsem věřil, že se nám podaří přežít až do doby, než FNM vyplatí náhradu škody za špatnou privatizaci. O tom, že to bude brzy, jsem v té době vůbec nepochyboval.
Mohlo odškodné od FNM odvrátit hrozící konkurs?
No samozřejmě. A jak! Stačilo jen trochu dobré vůle úřadů, a na Mělníku mohlo být asi 250 pracovních míst. Samotné kočárky a invalidní vozíky by na to nestačily, ale měl jsem připraven projekt zavedení nové výroby za cca jeden milion korun ročně pro jistou úspěšnou českou firmu, zabývající se kovovýrobou, a měli jsme připraven dlouhodobý kontrakt na subdodávky. Stačil jen poslední podpis.
Odškodnění jste se nedočkali, místo toho šla předlužená Liberta do konkursu. Jak si to vysvětlujete?
Veškerá jednání s bankami vedli pan Svoboda a moje matka. Řekli mi, že v Komerční bance domluvili stažení konkurzu, když Liberta začne bance splácet úvěr formou realizace zástav. Proto jsme začali vyklízet první halu a hledat kupce. To se po půl roce podařilo, smlouva byla v půli prosince 1997 podepsána na finančním úřadě, kde se částka rozdělila mezi finanční úřad, sociální pojistné, zdravotní pojistné a banku.
Ale konkurs jste tím neodvrátili.
Ne, protože ředitel pobočky Komerční banky v Mělníku omylem návrh nestáhl. Ostatní věřitelé, kteří byli o stavu podniku pravidelně informováni a věděli, že jejich pohledávka bude uspokojena z vyplacené náhrady škody včetně penále, pak samozřejmě neváhali a přihlásili se o své peníze také. Pak už nebyla cesty zpátky.
Co se dělo po konkursu? Stále jste čekali na peníze od Fondu národního majetku?
Bylo to pro všechny velké zklamání. Pořád jsem věřil, že po výplatě náhrady škody se opět celá Liberta rozjede. Proč jsme se peněz nedočkali, na to se musíte zeptat FNM a hlavně na soudu. Vám třeba odpoví, se mnou se tam nikdo nebavil.
CO BYLO UKRYTO NA PŮDĚ, VÍ JEN MATKA
Mělnickou Libertu mnozí často vnímají jako ukázkový případ vytunelovaného podniku. Jde o to, že jste měli Libertu rozdělit na dvě části a tu lukrativní prodali vlastní firmě Zora Euro. Co jste tím sledovali?
Tak předně: nešlo o rozdělení na dvě části. Liberta byla ohromně zadlužená a k tomu ještě stále nabíhaly milionové sankční úroky. Za tohoto stavu by bylo možná pro někoho logičtější ukončit výrobu a propustit zaměstnance. My jsme ale stále věřili, že nám přijde odškodnění od FNM, a tím bude obnovena v Libertě výroba. A to by po odchodu zaměstnanců bylo nemožné. Ocitli jsme se v začarovaném kruhu. Jediným schůdným řešením se jevil pronájem, ve kterém jsem na svých strojích, zakoupených od Liberty a. s. v roce 1996, začal vyrábět. Přechod zaměstnanců formou dohody ušetřil Libertě mnoho milionů korun.
A není tohle poškození věřitele, což je jeden z trestných činů, za který jste všichni tři stíháni?
Postata obvinění spočívá v tom, že tržby měly být ukládány na konta obstavená z minulé doby, a nikoliv z nich hrazeny mzdy zaměstnanců, nezbytné provozní výdaje, a nakupován materiál na další výrobu. Ale zkuste zaměstnancům vysvětlit, že mají pracovat zdarma, respektive odvádět mzdu na uspokojení pohledávek za starým vedením, stejně tak dodavatelům, že mají dodávat materiál zdarma! Ani koruna tržeb však nesměřovala jinam než zpátky do podniku.
Pokud jste nevinní, proč jste vůbec schovávali dokumenty o Libertě na půdě vaší příbuzné?
Figuroval pouze jako výpomoc v rámci rodiny. Matka mě prostě poprosila, ať jí odvezu autem nějaké věci k tetičce do úschovy. Nevěděl jsem, co vezu, k tetě jsme poměrně běžně uschovávali věci, které jsme neměli kam dát, dokonce jsem měl u ní na půdě i rozebraný automobil. Co jsem vezl, ví jenom matka a vyšetřovatel. Nechci se pouštět do žádných spekulací o obsahu pytlů a důvodech jejich uskladnění.
Můžete dát za vše, co se v Libertě během vašeho působení dělo, ruku do ohně? Nebo-li jste si jistý, že víte o všem, co Snopková a Svoboda v podniku dělali?
Ruku do ohně dám pouze za svou činnost. Tím ale v žádném případě nechci zpochybňovat práci ostatních. Matka i pan Svoboda měli v mých očích více než výbornou kvalifikaci. Když rozhodli například o zavedení mandátní smlouvy, která umožnila použít další bankovní účty - to je jedna z věcí, za které jsme obviněni - neměl jsem důvod o správnosti jejich rozhodnutí pochybovat. Celé to navíc potvrdil podnikový právník, který v Libertě pracoval dávno před naším příchodem a byl tedy v mých očích nezaujatý.
Teď čekáte, až úřady ukončí vaše vyšetřování. Narozdíl od matky a Svobody jste na svobodě. Co teď vlastně děláte?
V současné době nemám vzhledem ke své "popularitě" mnoho šancí někde pracovat. Samozřejmě že určitou představu mám, ale nemohu ji realizovat, dokud se vše nevyřeší.
 Syn Snopkové Stanislav Kratochvíl |
