Do unie nás vláda vede po cestách, které už Evropané považují za hrbolaté a nebezpečné. Ekonomové se mohou přít, zda život na dluh může nastartovat ekonomiku postkomunistické země.
Nemohou se však už přít o to, zda deficitní financování zvýší samostatnost, vynalézavost a pracovitost většiny obyvatel. Pouze šílenec by pak řekl, že k rozvoji těchto vlastností přispívá tlustá sociální peřina.
Vedle vstupu do Evropy je ovšem zvýšení samostatnosti, vynalézavosti a pracovitosti většiny obyvatelstva druhým nejdůležitějším národním zájmem. Proč? Kvalita života a skutečná míra svobody je v moderním světě jednoznačně vázána na vysoký výkon a z něho plynoucí úspěch, sebevědomí a blahobyt. Solidarita a soucit například zajistí zdravotní péči pro všechny na slušné úrovni. Nikoli však na špičkové.
Je pak strašné hledět na to, že lidé umírají na nemoci, na které se pár set kilometrů na západ neumírá. Motivační prostředí unie nám dozajista pomůže, představa, že Francouzi nebo Lucemburčané budou dělat na Špidlův sociální stát, je ovšem absurdní.
Naším největším problémem je nízký výkon, z něho plynoucí nedostatek sebevědomí a nedostatek blahobytu. Pozor, ten výkon není úplně špatný, v některých stránkách třináct let po pádu komunismu pozoruhodný. Země produkuje dost, aby zajistila slušnou životní úroveň pro všechny a vydělala i na velkorysou solidaritu.
Může se však radovat běžec, který uběhl stovku za slušných třináct vteřin, když vidí záda skutečných borců daleko před sebou? Špidlův ministr říká - lidé si už na sociální standardy zvykli, my jim je dáme. To je hezké. Nikdo však neříká, co udělá pro to, abychom se co nejrychleji vyrovnali třeba výkonu takových Dánů. Nebo aspoň Španělů.
Evropané spěchají, aby se vyrovnali výkonu Američanů. Koaliční prohlášení říká: Nevadí, že jdeme pomalu, hlavně když my, Češi a Moravané, jdeme stejnou nohou a ruku v ruce.
