Když Simona Pelhřimovská dívku na posteli převleče z pyžama a pak vezme do náruče, ta ji střelhbitě obejme kolem krku a pevně se drží.
„Sofinka, Sofinka, to je naše holčinka,“ prozpěvuje paní Simona, dívku k sobě tiskne a pusinkuje. Sofinka nic neříká. Ani nemůže, protože nemluví. Ale je viditelně spokojená. Líbí se jí mazlení se ženou, kterou dobře zná a má ji ráda.
Věkem by paní Simona mohla být její babičkou. Jenže není. Je učitelkou menších dětí v Městské nemocnici Ostrava, kde dívka prožila většinu svého dosavadního života. Tamní učitelky, zdravotní sestry i lékaři se jí snažili nahradit rodinu, která se o ni nemůže starat.
Se zdravotníky zůstat nemůže
„Sofinka je velmi empatické dítě. Koho si oblíbí, toho si k sobě přitáhne a drží se ho jako klíště,“ usmívá se Simona Pelhřimovská.
Ona i další lidé z pediatrie mají malou dívku tak rádi, že by si ji nejraději vzali natrvalo domů. Ale nemohou. Někomu brání v náročné péči o postižené dítě věk, jiným domácí podmínky, někde nesouhlasí partner, jinde třeba vlastní dítě.
I to je jeden z důvodů, proč Sofinka žije od loňského října v opavském Dětském centru Čtyřlístek (bývalý kojenecký ústav) a do nemocnice se vrací jen na vyšetření. Její zdravotnická rodina ale nechce, aby zůstala natrvalo v ústavu. Se souhlasem rodičů hledá pro dívku vhodné pěstouny, kteří by jí poskytli domov až do plnoletosti. Musí však jít o lidi, kteří budou mít na péči o dívku dost sil i času a smíří se s jejím fyzickým i mentálním omezením.
Nemohla sama dýchat
„Sofinka se narodila osm týdnů před termínem. Nevážila ani 1 800 gramů, ale v tom nebyl hlavní problém. Má dědičné svalové postižení, kvůli kterému nedokázala sama dýchat. Ale i další problémy: v hlavě se jí hromadí mozkomíšní mok, je mentálně postižená a zřejmě nikdy nebude sama chodit ani mluvit,“ popisuje primářka dětského oddělení ostravské městské nemocnice Alice Nogolová.
Dívka podle ní zpočátku neměla dobré vyhlídky, ale všechny překvapila svou bojovností i tím, co už se naučila. „Po zemi umí lézt po čtyřech. V rozletu jí velmi pomohlo, když v roce a půl dostala svůj první invalidní vozík. Okamžitě se ho naučila ovládat, ačkoli předtím nechtěla používat ruce. Jsme si jistí, že má dostat novou šanci. S dobrou domácí péčí a rehabilitací může rozdávat radost a dělat další pokroky,“ dodává lékařka.
Po narození byla dívka trvale připojena na plicní ventilátor a vyživována hadičkou. První měsíc strávila ve Fakultní nemocnici Ostrava. Pak se dostala jako chronický pacient na dětskou jednotku intenzivní péče Městské nemocnice Ostrava. Její staniční sestra Táňa Bártová i další lidé z pediatrie se snažili dívku vypiplat místo rodičů.
„Brali jsme ji ven na procházky, do obchodů i do zoo. Slavili jsme její narozeniny, zapojovali do dětské skupiny v nemocnici, kam chodí děti zaměstnanců. V létě se čvachtala v nafukovacím bazénku. Všechno zvládá,“ líčí Bártová.
Miluje vodu i nákupy
Vodu i nakupování Sofinka miluje. „Tak moc, že nám v obchodě na vozíku ujela za prodavačkami a my ji hledali,“ směje se zdravotnice.
Díky dobré péči se dívka časem zbavila ventilátoru i otvoru v krku a nyní už sama polyká jídlo. Když se její stav zlepšil a stabilizoval, skončil důvod k hospitalizaci.
„Ke všem dětem, které léčíme dlouhodobě, tedy měsíce až roky, si utváříme vztah, věnujeme se jim, slavíme jejich narozeniny a máme je rádi. Ale všechny mají oba, nebo alespoň jednoho rodiče, který je navštěvuje. Sofinka je naše první pacientka, jejíž rodinou jsme my,“ vysvětluje rozdíl primářka Nogolová.
„Brečely jsme, když odjížděla do Čtyřlístku,“ shodují se sestry i učitelky z pediatrie. Dívku v Opavě navštěvují a dál řeší, jak jí pomoci.
„Bez intenzivnější rehabilitace její vývoj ustrne. Ale nic není zadarmo. Proto jsme o Vánocích uspořádali sbírku i prodej výrobků a z výtěžku zaplatíme péči. Sofinka u nás bude měsíc ležet a my ji budeme denně vozit do rehabilitačního stacionáře,“ plánuje staniční sestra.
Najít pěstouny není snadné
Nevěří, že nový domov najdou pro dívku rychle. Důvodů je víc. „Nemůže jít o velkou rodinu, protože Sofče každý nesedne. A nespokojenost umí dát najevo. Když jí vadí třeba hluk, zacpe si uši. Když nechce jíst, kopne do misky tak, že odletí přes celý pokoj,“ líčí Bártová.
Dívka podle ní potřebuje hodně péče, hlavně lásky a mazlení. „Máme zájemce, kteří mají zkušenosti a zvládli by to, ale jejich zdravotně postižený syn je proti. Tyto děti často žárlí, chtějí pozornost jen pro sebe. Zkoušíme proto různé cesty, ale najít vhodné pěstouny je těžké,“ dodává staniční sestra.
