Asi dva tisíce vyvolených mají 28. října to štěstí, že dostanou pozvánku na republikové narozeniny. "Deset milionů lidí se do těchto sálů bohužel nevejde. Tak snad jsme vybírali dobře," pronesl při zahájení rautu prezident Václav Klaus.
I dvě tisícovky lidí však bohatě stačí na vytvoření iluze, že je tu skutečně celý národ. Tím, že v místnosti téměř není k hnutí, i tím, že tu potkáte skutečný "výkvět národa".
V doprovodu své drahé polovičky či přítelkyně se tu totiž mihne každý, kdo kdy něco znamenal či znamená, převážně v oblasti politiky. Korzují tu politici současní i lehce minulí, stejně jako ti, které už téměř odvál čas, a samozřejmě i čerstvě vyznamenaní lidé, kterým pár desítek minut předtím prezident předal nejvyšší státní ocenění.
Za zvuku saxofonů
Je krátce před devátou hodinou. Překrásnými prostorami Rothmayerova sálu se sune dav lidí. Každý si na sebe vzal to nejlepší, někteří byli odvážní a přišli v netradičních modelech. Jiní v uniformách, vojenských, ale i třeba myslivecké, jako exministr zemědělství.
Při čekání před vstupem do sálu zažíváme všichni pocit rovnosti. Se sklenkou šampaňského v ruce a za doprovodu příjemných jazzových tónů Dívčího saxofonového orchestru z Luhačovic se pomalu přesouváme do útrob Hradu. Slečny se činí, radost pohledět, klidně by je člověk mohl pozorovat a poslouchat déle. Dav nás ale nemilosrdně tlačí dál, kolem nadživotní sochy prezidenta Zakladatele, kolem mistrovsky nazdobených stolů s cukrovinkami a slavnostně oděných zástupců cechu cukrářského.
Kolem deváté jsme dotlačeni do Španělského sálu. Osazenstvo hučí až do chvíle, kdy protokol ohlašuje příchod hlavy státu s chotí. Prezident mluví krátce a neformálně, popřeje všem pěknou zábavu, pozvedne číši na tu naši "krásnou republiku" a pak již nabádá k decentralizovanému družení.
Další půlhodinu pak stráví v obležení lidí, kteří mu chtějí potřást pravicí, představit se či si udělat s prezidentem fotografii na památku. Václav Klaus neodmítne nikoho, ochotně rozdává úsměvy, třese rukou, pózuje. "Ani jsem se mu nepředstavil, jen jsem mu stačil říci, že mu přeji hodně štěstí do prezidentské volby," posteskne si starší pán, evidentně však dojatý nevšedním setkáním. Když řada čekatelů konečně prořídne, vmísí se prezident do hloučků v sále a v rozhovorech a vítání pokračuje. Vydrží tak až do půl dvanácté, kdy nepozorovaně zmizí.
O kom se mluví
To Jiří Paroubek odchází už dvacet minut po začátku rautu. Chvíli po něm i čerstvý milionář Gross se svojí ženou. Není důležité vydržet, důležité je se mihnout. V sále tak až na výjimky převažují spíše koaliční politici, podle excentrického oblečení pak poznáte i umělce. Rocker Hejma v leopardí rozhalence, režisér Jakubisko v klobouku, jazzman Stivín v hučce.
Kromě prezidenta bývalého a současného nemohou chybět ani ti, kteří by se v těchto prostorách rádi viděli od příštího února. Jiří Dienstbier si na chodbě zapálí cigaretu a gestikuluje, opodál stojící Petr Pithart se naslouchajícím vyznává z úcty k nedávno oceněnému Milanu Kunderovi.
Zábava probíhá v několika sálech najednou i na přilehlých chodbách. Páry korzují, konverzují, klábosí či se všelijak druží, aby probíraly vše, čím republika žije v posledních dnech, letenský blob nevyjímaje. Ředitel "chobotnice" Ježek tu je ostatně též. Z Hradu mu před několika dny volali, aby se ubezpečili, že na recepci přijde, třebaže hradní pán přílišnou láskou k zelené stavbě, která by měla stát jen kousek odtud, neoplývá.
Foto na památku
S přibývající půlnocí davy řídnou a zůstávají jen vytrvalí diskutéři. Mizí strojenost, je vidět únava. Před odchodem mnozí ještě nakouknou do přilehlých místností a salonků, kde je možné posedět na zámeckých křeslech a nasávat noblesní atmosféru. Málokdo jí odolá, a tak se salonky stávají místem spontánního rodinného fotografování.
Kdo neměl to štěstí vyfotit se s prezidentem, může se alespoň zvěčnit s kachlovými kamny za zády nebo na polstrovaném zámeckém křesle. Maminka zde fotí syna, syn maminku, pár sebe navzájem, cvak. Kapesní fotoaparáty se míhají, aby bylo alespoň foto na památku, cvak. A ještě tady, aby za tebou byly vidět ty dveře. Cvak. I já posloužil jedné dvojici, která vyjádřila neodolatelnou touhu být zachycena u postmoderního díla Bořka Šípka. Cvak. Cvak.
Noc se přehoupla. Počet číšníků, servírek a vůbec hradního personálu se začíná vyrovnávat s počty těch, kteří ještě setrvávají. Kdo by však očekával rozjařenou atmosféru, bude zklamán. Od pravidelného hosta dnešní recepce se dozvídám, že je tu sice volněji, než v prvních dvou letech Klausova prezidentování, za Havla že tu ale prý byla zábava nezřízenější. Osazenstvo je spíše konzervativní, a tak po zbytek večera zůstane jen u distingovaného hemžení.
Po půl jedné už zábava skomírá natolik, že svou další přítomnost vyhodnocuji jako zbytečnou. Kolem nadživotní sochy muže, který před 89 lety stát zakládal, zamířím zpět k hlavnímu vstupu a ještě naposledy se otočím. Masaryk je klidný, bílý a chladný. Co by tomu asi říkal, pomyslím si. Trochu mi připadá, že se usmívá...
