Znám ze svého okolí lidi, kteří měli luxusní vilu a vlastnící řadu nájemních bytů v centru Mnichova, šťastní však nebyli. Měli v bance sice slušné peníze, ale o ty se stále báli, jistotu hledali v tom, nahamonit ještě více. Třeba můj známý právník- velký majetek, ale živil se párečky z čerpací stanice vedle, zapíjel plzeňským. Měl sice vztah, ale nevydržel, i z těch párečků si vytvořil nezdravou adipositas a před několika lety ve věku kolem 70 zemřel. Dědice, t.j. děti si včas nepořídil.

V Čechách jsme všichni už za protektorátu zchudli, když se nám začalo dařit, nezměnili jsme svůj styl. Stále při nákupu sledujeme cenu i kvalitu, nic nevyhazujeme, co se vyhodit nemusí, takže s důchodem pohodlně vyjdeme. Prostě, nároky musí být trvale pod možnostmi, pak vás nic nebude tlačit.

Takovéto "nezbytné tvůrčí povolání" může existovat pouze ve společnosti, která už neví, co by roupama dělala.

Takže mít peníze a dobrou partnerku/ra je to, po čem lidi touží.

Tvl, a na to musela studovat za těžký dělnický peníz? To jako vážně, vážně, vááážně máme k dispozici takovýhle intouše? No to potěš.

A taky ke štěstí dělníka patří možnost si anonymně na internetu do intouše kopnout.

Chudoba opravdu moc radostí nedělá, ale bohatství také ne.

Ale jděte...

Nejplusovější komentář je, že diskutující nemají v lidi s humanitním vzděláním důvěru a druhý, že to co ta paní říká, je přece všem úplně jasné. Tak říká lež nebo je to jasnočka?Trochu schizofrenie. Asi jen někteří nevědí, jak si kopnout dřív.

Nejedna východní nauka mluví o štěstí ve zcela jiných dimenzích. Trochu se obávám, že paní socioložka je ve své práci ovlivněna svým dosavadním životem ve své sociologické bublině za jistého stupně "úspěšnosti" podle západního vzoru.

Nebýt chudý není známka šťastného člověka. Vlastně být bohatý velmi často znamená větší výskyt starostí, pocit štěstí u bohatých bývá krátkodobý. O tom existuje dost studií.

Mít rodinu bývá fajn, ale ani to není jasná známka šťastného člověka. I když spokojená rodina tomu může hodně nahrávat.

Mít práci obvykle bývá nutné k obživě vlastní a dejme tomu rodiny, nicméně ani práce není známkou šťastného člověka. Možná mít práci, která je současně koníčkem. Obecně "práce" nedělá člověka šťastným, spíš její výsledek, tedy příjem peněz.

Průnikem všech tří tvrzení dojdeme ke zjištění, že pocity štěstí nijak nezávisí na vyjmenovaných faktorech v článku, závisí především na vnímání světa a svého okolí každým jedincem jinak, neexistuje žádný všeobecně platný předpis, který když kdokoliv naplní, stane se z něho šťastný člověk. Spíše to vypadá, že socioložka se opírá o jakési kvantitativní měření názorů lidí ze společnosti, v níž žije. Pokud by shromáždila podobné názory v Indii, na Barmě, v Peru, či v kterékoliv jiné vzdálenější zemi, sama by zjistila, že její tvrzení má velmi omezenou platnost. To vlastně platí i pro zemi, v níž působí.

On je problem v tom, ze lide z tech zemi, ktere jste jmenoval, jsou proste "stastni", protoze jim objektivne nic jineho nezbyva. Sociologicky "pruzkum" ve stredni Evrope ergo doda diametralne odlisne vysledky nez treba v Indii.

No, tak to je objev století! To musela studovat hodně dlouho aby vyzkoumala to, co ví každý jouda z dědiny. Jastli za takové objevy dostává i zaplaceno tak je něco hodně špatně.

Oni jsou chudí, osamělí a znudění lidé nešťastní? No kdo by to byl řekl.

"Šťastnější lidé žijí déle, jsou zdravější a mají větší šanci, že překonají nemoc." Je logické, že zde paní vyvolala bouři zoufalé nevole.