Jako dítě jsem byl dost dlouho v nemocnici. Každý rok. Rodiče byli přes 180km daleko. Dokud nebyl se mnou na pokoji sourozenec dalo se vše přežít. To bylo největší trauma. V té chvíli mi připomněl domov, zvláště když pořád brečel a sestřičky dlouho nechodily. Bylo těžké jej nějak rozptýlit. Jinak jsem byl celkem v pohodě. Až na to pseudoléčení. Ale jinak normálka. Od té doby jsem všudezdejší. Dnes jsou dětská oddělení o úplně něčím jiném. Také mnoho záleží s čím dítě je v nemocnici hospitalizováno, jelikož trauma nemusí způsobovat samotný pobyt , jako třeba sžití se s problémem, s kterým se dítě léčí.

Pamatuji dobu, kdy i na dětském odd. byly návštěvy ve středu a v neděli odpoledne (a v době chřipek platil prostě zákaz návštěv). A přežili jsme to tam všichni...

Jako dítě jsem byl v nemocnicích hodně, pamatuji si moc dobře dobu, kdy na oddělení nesměli rodiče. Ty okamžiky, kdy jediný kontakt byl přes zamřížované okno a několik pater, z paměti nevymažu. Ta vzpomínka bolí i dnes.

A nějak vás to negativně ovlivnilo?

Líbí se mi, když se k otázce ochrany hospitalizovaných dětí před infekcí v době pandemie expertně vyjadřuje expertka - pedagožka.

V pohodě ona tak nějak kecá do všeho. Ona je ve skutečnosti iniciátorem slavné inkluze po česku.

Rozumím tomu, že strach ze zavlečení nákazy, proto je nejjednodušší být v nemocnici s dítětem, do 15 je na to nárok, akorát od 6 let se musí platit. Řešila bych to takto.

Jen pokud požadujete stravu a lůžko, jinak neplatíte (nemáte co)

Trochu se bojím, že z těch dětí fakt vyrostou "sněhové vločky". Sám jsem byl v 7 letech asi tři týdny v nemocnici a nikoho tehdy ani nenapadlo, že by se mnou měla máma trávit v nemocnicích celé dny - pravda nejspíš to bude tím, že to bylo ještě na samém sklonku komunistické éry (na návštěvy se samozřejmě mohlo).

Samozřejmě neumožnit jim ani návštěvu není v pořádku, na druhé straně v minulých dvou měsících tu byla taková mimořádná opatření ve všech oblastech života, že k tomu docházelo. Předpokládám, že takhle daleko už to nedojde, ale zase dělat z toho vyloženě nějaké téma na článek nebo aféru ....

To se bojíte nejspíš zbytečně, potřeba bezpečí je jedna z těch základních, naléhavější jsou už jen potřeby biologického charakteru. Naopak jejich deprivace je to, co nás oslabuje. Když dítě vyrůstá v bezpečném a milujícím prostředí, které mu klade přiměřené nároky a hranice, vyroste z něho (s největší pravděpodobností) vyrovnaný a silný dospělý člověk. Pokud se dítě setká s nějakým silným traumatizujícím zážitkem, obvykle následují potíže psychosomatické povahy (koktání, pomočování, úzkostlivost a podobně). Pochopitelně sedmileté dítě má potřebu být s rodičem mnohem menší než dítě dvouleté. Kdyby mě syn posílal pryč, do nemocnice bych se nenutila. Ale pokud by se bál, v noci mě volal, potřeboval mě

Experta...

Pokud nemocnice protiprávně nevpustí rodiče k dětem, bylo by asi vhodné ji zažalovat za psyhickou újmu. Bohužel, nic jiného než rozsudky a placení asi s lékaři nepohne. Naše zdravotnictví je po odborné stránce na výši, ale po lidské stránce určitě ne.

jako zdravotník bohužel vím, že dost často je to jen neochota a lenost personálu. Kulantně se to zaobalí do narušení režimu oddělení a zakáže. Každopádně je to netolerovatelné, oddělení která to zakazují bych dal k soudu. Rychle by je to přešlo.

Panejo, je skvělý, slyšet tohle od zdravotníka, díky :)

Izolovat deti od rodicu, aneb dalsi z mnoha uchylnych opatreni zpusobene medialni pandemii.

další expert?