Tak pár faktů:

1) paní expertka je zaměstnankyní firmy Senecura, která Domovy provozuje, takže je jasné, že bude propagovat umísťování seniorů do nich a ne jejich setrvání v domácím prostředí

2) nastoupila před rokem a pokud jde o její předchozí zaměstnaní, tak pracovala jako manažerka u firmy Hartmann - Rico a snažila se získat maximální odbyt jejich interkontinenčních pomůcek (pleny). Proto firma Hartmann - Rico podporovala i dále podporuje Asociaci poskytovatelů sociálních služeb (pravidelně je generálním sponzorem jejich výročního kongresu v Táboře) a také sponzoruje výlety ředitelů sociálních zařízení do zahraničí, a oni za to objednávají jejich výrobky. Takže asi tak...

Ten sponzoring lze dohledat na stránkách APSS ČR, kde z fotek jejich výročních kongresů jasně poznáte, kdo je hlavní sponzor...

...jsem privátní pecovatelkou v CR i v Německu s krátkou praxí v Domově pro seniory v CR. Děkuji všem rodinam, kde jsem seniory opatrovala a díky kterým vím předem co v budoucnu chci a co nechci až přijde můj čas najít si příjemný domov na dožití. Věřím, že to ještě dlouho nebudu řešit. Ale vím jistě, že nebudu chtít po dceři a vnoucatech, aby mne měli na starost. Doporučuji všem: doma není nikdo prorokem. Mluvte a popřemýšlejte o alternativách včas.

Nedovedu si představit, že mě to jednou čeká Je ale fakt, že není domov jako domov. Tady u nás je to docela síla, tak se stařečkům ani nedivím, že tam nechtějí. Snad se do mého stáří něco změní.

Tak ještě do třetice. Třeba děti z dětských domovů asi nejsou připraveny skočit v 18 letech plnohodnotně do "normálního" života bez dalšího zázemí, prostě nějaké to bydlení na cestě (to asi existuje, i když netuším, v jakém rozsahu). Ale stáří prostě není vždy radostné, tolerantní, přizpůsobivé atd. Prostě i ta stará kolena se ohýbají hůř a tak je tomu asi u všeho. Toho, co člověk může, postupně neúprosně ubývá , už to není zrovna pozitivně nabíjející. Z mého pohledu by byl ideální tzv. třístupňový stupeň přechodu do ubytování na stáří (pominu-li optimální variantu, že všichni báječně dožijí mezi svými milujícími bližními, aniž by to ty nejbližší milující příbuzné totálně vysálo). 1. stupeň: Dobrovolné opuštění stávajícího bydlení za relativní značné soběstačnosti do zařízení vhodného pro seniory, kteří nevyžadují nějakou péči, šlo by vlastně jen o jakousi aklimatizaci. 2. stupeň: Po aklimatizaci a zhoršení míry soběstačnosti - obdobné zařízení jako v případě 1. jen s větší dostupností lékařských, stravovacích a jiných služeb. 3. stupeň: Značně omezená míra soběstačnosti, vyžadující mimo jiné i průběžnou zdravotní - lékařskou péči.

No, asi si to představuji, jak Hurvínek válku. 1. stupeň asi neexistuje, v praxi se jedná o poskytování služeb ve 3. stupni s příspěvkem na péči.

U naskočení či svržení z nuly (domácí relativně dobré prostředí) do 3. stupně to asi funguje jako skok do Macochy, jen to trvá o několik dní déle.

Loni poté, co se moje maminka po pádu stala imobilní (nepodařilo se ji tzv. rozchodit, i když hodně psychicky chtěla, tak fyzicky to prostě nedala), jsem s hrůzou v očích řešila, co dál po jejím návratu z nemocnice. Já rozvedená, více než 2 roky před vznikem nároku na SD, bydlící s maminkou v nájemním bytě, zaměstnaná dcera s rodinou bydí asi 200 km daleko, moje plně invalidní (na páteř) sestra bydlí asi 70 km daleko. Maminka rozhodně odmítající "starobinec". Maminku jsem vzala domů, vzala si OČR, dovolenou, sháněla rehabilitace, ošetřovatelskou službu, v práci měla domluven zkrácený úvazek atd. Po krátké době mamince odumřela část střeva, byla nutná operace - jedna, druhá, třetí, neustálé otvírání a čištění dutiny břišní, pochopitelně narkotika proti bolesti. Maminka nakonec zemřela na ARO v 87 letech a 1 měsíci s maximální péčí (i když v posledních dvou dnech již nebyla aplikována další léčba, spíše se soustředili jen na to, aby maminka netrpěla). A já si dnes myslím, že to tak asi mělo být...

Kdyby maminka nezemřela, byla bych velmi ráda, kdyby se mi ji podařilo s jejím souhlasem umístit ve slušném zařízení a tam ji o víkendech a po práci navštěvovat. Rozhodně by se mi to jevilo lepší než se pokoušet zvládnout práci na třeba poloviční úvazek a uštvaně se dál pokoušet ve zbývajícím čase komplexně zajistit maminku, obávám se, že by bylo všechno špatně.

Byt stary, nemocny, neschopny se starat sam o sebe, eutanasii bych dal prednost pred obtezovanim mych deti nebo "zivotem" nekde ve starobinci.

Docela by mě zajímal poměr počet žadatelů : počtu míst v domovech pro seniory. Článek na mě s výjimkou posledního odstavce působil, že snad nabídka převyšuje poptávku. Ty uváděné čekací doby jsou docela úsměvné. Včera na srazu maturantů (Brno) se nám naše bývalá třídní chlubila tím, že se jí (asi za pomoci nějaké církve, které stará paní odkázala mimo jiné svůj byt) podařilo zajistit své bývalé místo v hezkém domově pro seniory. Dnes 89-letá paní, nemá děti a žádné příbuzné, má přiznaný příspěvek na péči 3. stupně, žádost prý měla podanou 25 let...

Jsem si vzpomněl na jednu hlášku:"Jedna máma se dokáže postarat o tři děti, ale tři děti se nepostarají o jednu mámu".

To je spíše úspěch.

Odchod do domova pro seniory není ostuda. I když jsou tu pro i proti:

1) Lidé, kteří dnes přicházejí do domovů pro seniory (nebo by měli přijít), prožili 50 i víc let za komančů. A to byly sociální služby na okraji zájmu, téměř všechna zařízení měla podobu "velkochovů" (pardon, ale lepší výraz mě nenapadá), takže je zažitý nějaký jejich obrázek. Nepomáhá tomu ani to, že se do domovů kvůli nedostatečným kapacitám dostávají hlavně lidi závislí na pomoci druhých. A nedostatečné financování ze strany státu, kdy se šetří hlavně na platech, takže se vezme téměř každý, kdo má zájem tam pracovat, taky udělá své. Tady je velký prostor pro zlepšení.

2) Nevím, kolik v ČR existuje domovů pro seniory, kde můžou manželé bydlet spolu...

3) Péče v domovech pro seniory je ovlivněná i tím, že jsou stále striktně oddělené sociální a zdravotnické služby. Senioři často potřebují i péči zdravotní sestry nebo fyzioterapeutky a ergoterapeutky a tady začíná boj o sjednávání a financování zdravotnické služby v zařízení poskytujícím sociální služby.

4) Za komunistů nebylo až tak časté, že děti po studiu odešly do jiného města, měly tam práci a založily rodinu. Dnes je to běžné a často narážím na názory "Nemáš práci v místě bydliště? Přestěhuj se někam, kde ji najdeš.". Člověk si pak může připadat jako schizofrenik: na jednu stranu se má přestěhovat za prací, na druhou stranu to pak může "schytat" za to, že se nemůže postarat o rodiče.

5) Péče o člověka, který toho už moc sám nezastane, je neskutečně vyčerpávající - fyzicky i psychicky. Kolik z vás může s naprostou jistotou říct, že dlouhodobě zvládne chodit na plný úvazek do práce, pečovat o svou domácnost a rodinu a ještě k tomu kvalitně pečovat o jednoho či dva nemohoucí lidi a jejich domácnost?

6) Sám senior by měl mít (při zdravém rozumu) pochopení pro situaci pečující osoby (viz body 4 a 5) a netrvat na tom, že prostě zůstane doma a basta. A radši mít příjemnou usměvavou návštěvu v domově pro seniory, než strhané pečující doma...

Pěkně jste tu problematiku sepsal.

Je mi známo, že senioři se nejlépe cítí ve své vlastní rodině. Nechtějí být někam odloženi. Osobně tomu rozumí. Žádné, byť sebelepší zařízení, nemůže nahradit rodinu, tedy pokud funguje.

Takhle to ve fungujících rodinách je obecně, ovšem vše se změní ve chvíli, kdy je senior odkázán na 24 hodinovou péči a vy musíte skončit s prací, dostanete pár peněz od státu a k tomu máte v péči ještě dvě menší děti nebo děti na vysoké škole a to na dobu několika let, buď to nezvládnete časově nebo fyzicky nebo psychicky nebo také finančně.