Myslela jsem, že DS se pozná v těhotenství. Proč potom žádat nějakou pomoc?

A kdo vám dal právo rozhodovat o druhých ?

Tohle znám z vlastní zkušenosti.

Dcera diabetička I. typu od 13 let. Aplikace inzulínu min.4x denně + dieta, přepočítávání jednotek atd. Dostávala do 18 let 3000kč/měsíc. Po 18 dostala jen 800 i když studuje . Takže na proužky doplácíme skoro 15000kč ročně. Teď jí sebrali i těch 800kč. Takže začne martyrium s odvoláváním.

Stav je neléčitelný a stálý. Může být jen horší. Ale to soudruha posudkového asi nezajímá. Těchto diabetiků je jen 4-6%

At řekne, že si šlehá... To dostane všechno zdarma :D.

Být nepřizpůsobil nebo jiné barvy pleti, máte nárok na všechno i bez posudku!!! To je chocholouškov tady!

a kdo vám ty dávky bez posudku dává? sousedka? stát bez posudku lékaře tyto dávky vyplácet nemůže

mám tělesně postiženou sestru s dětskou mozkovou obrnou, kterou má od narození. Má špatnou motoriku a řeč. Přesto celý svůj život neustále podstupuje potupný proces koleček všech možných vyšetření, aby se zjistilo, zda se stav nezlepšil a ona tak mohla přijít o důchod, příspěvek na péči a průkazku ZTP/P. Jednou, za ministra Drábka, přišla o příspěvek na péči. Trvalo rok a půl než jí ho přiznali v minimální částce. Po odchodu tohoto "skvělého" ministra, jí byl příspěvek vrácen do původní výše.

Často o tomto problému přemýšlím. Budoucí matce řeknou, že její dítě bude mít DS a ona je před rozhodnutím, jestli si dítě nechá nebo půjde na potrat. Sama nevím, jak bych se rozhodla, ale myslím si, že bych se nakonec rozhodla rozumem. V tomto případě je to tak, že děti s DS jsou často i milé, ale potřebují kupa let celodenní péči rodičů a ošetřovatelů. Co následuje, když rodiče nejsou schopni se dál starat? Dítě trpí v ústavu? Co stojí společnost takto postižené dítě za celý život? Někde jsem četla, že civilizovanou společnost velmi zatěžuje právě péče o postižené. Když se rodiče rozhodnou o přijetí postiženého dítěte, měli by podepsat, že jsou finančně zajištění a náklady na postižené dítě padá na jejich bedra. Nečekat příspěvky ......

Tak buďte ráda a modlete se, abyste takové nebo podobné rozhodnutí v životě nemusela udělat. To, že civilizovanou společnost zatěžuje péče o postižené jste četla v Parlamentních listech? Myslete na to, kdykoliv budete sedat do auta.

Paní redaktorko, možná by to chtělo více odvahy – napsat, které úřednice (nebo aspoň z jakého konkrétního města, z jaké pobočky) házely mamince ty klacky pod nohy.

Kdy i ti méně dovtípiví pochopí, že rozhodují REVIZNÍ LÉKAŘI? Úředník pouze zapíše co lékař rozhodne. Ale to byste třeba musel přemýšlet a to bolí, že? Zajímavé jak se tady s oblibou lynčují pouzí poslové špatných zpráv

I já budu hnusný: Současní lidé přestali přijímat OSUD. Domnívají se, že všichni mají právo na bezkonfliktní, bezproblémový život, mají právo na bezbřehé štěstí. A když je osud dožene, ohánějí se tím, že společnost jim musí pomoci, zajistit finančně, materiálně. Pomoc státu berou jako povinnost a zapomínají na vděk. To, že se mi narodilo postižené dítě, či že můj blízký onemocněl, bereme jako skutečnost, kterou za nás musí řešit stát - t.j. všichni jiní a nějak si neuvědomujeme, že bychom měli být vděčni za pomoc. Nárok na štěstí neexistuje.

Pokud nebudu platit žádné daně, pak samozřejmě nebudu od společnosti žádnou pomoc očekávat. Otázka je ale, jak by taková společnost vypadala.

Budu tady zas hnusný, ale lidi jsou přecitlivělý, polovina brečí chce příspěvek na tohle a na tamto a jen si stěžují, že jim úřady nic nedají. Dle mého si lidé chtěli až moc od sociálního systému. Bohužel v budoucnu se bude muset přitvrdit.

Jinak matka 5 dětí si zaslouží uznání, zejména pokud chce dceru naučit samostatnosti a ne si ji pověsit do konce života na krk a jen čekat na nějakou sociální pomoc. Hloupé je, že jak zmiňuje článek, tak není stejný postup pro všechny co žádají. U malého dítěte bych to asi do konce mateřské neřešil 6 měsíců před jejím koncem by asi měl existovat proces, který zhodnotí stav a možnosti jak rodiny, tak i s ohledem na badget úřadu. Lidé si to neuvědomují, ale úřady mají rozpočtové balíčky a až je rozdají, tak konec, odmítají další žadatele.

Pracuji v sociálních službách. A když mi po telefonu posudkový lékař nevěřil, že dítě s těžkým kombinovaným postižením vykonává speciální základní školu. Tak jsem ho pozval, aby se přesvědčil na vlastní oči. Tak mi do telefonu řekl, že se těchto dětí bojí a že nepřijde, že to má k důchodu a doma 3 vnučky. Stál jsem tam jako opařený a nevěděl jsem, jestli si ze mě dělá srandu a nebo to myslí vážně. Člověk, který rozhoduje o zařazení klienta do skupiny podle závažnosti postižení a podle které jde i výše příspěvku, na kterém jsou tito lidé závislí. Takže od té doby se nedivím ničemu.

Klienta? Chtěl jste napsat pacienta, ne? No nedivte se, většina lékařů uvažuje jinak, zejména ti co opakovaně zažili smrt pacienta jsou dost pragmatičtí. Někteří jen pokrčí rameny a víc je to nezajímá, nedělají už z ničeho vědu.

Jaky stat? Jde prece o konkretniho urednika ci posudkoveho doktora. Ktery to da tomu, kdo umi vic kricet o rasismu a tak..