Papež František.... připadá mi jako záměrně nasazený odněkud z Bruselu. Je asi skutečně otázka času,kdy ve Vatikánu vystřídá švýcarskou gardu nějaký jiný muslimský oddíl, třeba syrská garda..

"Očerňování muslimů"??? To je jako co?

Desátník vatikánské gardy Kaspar Üzwiller se tiskl do výklenku guberniálního paláce, v ruce samopal, s nímž dosti divně kontrastoval jeho žlutofialový gardový kroj. Hodil pohledem doprava, aby zjistil, jak to z té strany vypadá s obranou. Stál tam halapartník Fuád Sádiqí s touž zbraní, ani se příliš nekryl, a vysílal proti postupujícímu davu dávku za dávkou. Statečný chlap, ohodnotil ho Kaspar s pocitem jisté trapnosti. Až do té chvíle Fuádovi nedůvěřoval - co má co dělat Arab v papežově gardě? Katolík a švýcarský občan jistě je, jinak by ho do gardy nevzali, ale... A byla to křivda. Arab nearab, v takovéhle chvíli se pozná, co komu znamená přísaha. Rychle nechal těch úvah, pohlédl doleva, odtamtud už nestřílel nikdo. Že by kamarádi utekli, tomu se nedalo věřit, také oni jistě věděli, co je přísaha. Jen zpoza mohutného masivu Petrského dómu se dosud ozývala střelba a občasné detonace, dalo se určit, že vycházejí odkudsi z terasy nad průčelím chrámu. Přinejmenším papežskou rezidenci tedy ještě někdo hájí. Kaspar z toho načerpal jistou naději, ale hned ho zase opustila. Situace v těch místech bude jistě kritická, kdo se tam ještě udržel, sotva přijde na pomoc dvěma ztracencům v relativním ústraní vatikánských zahrad. V tu chvíli se přikrčil, zásahy přímo nad ním vyryly v omítce řádku dírek. To tedy měl štěstí. Zatím zůstával bez zranění, ale jak dlouho bude ještě moci držet své stanoviště... Odhadl zbývající munici na zásobník a půl. Takže... Záchvěv hrůzy jím projel a zase odvál.

*

Malé, vedlejší schodiště do vyššího patra se zdálo být neporušené, vlil mu ten nález trochu naděje. Ale jen na chvíli: když vystoupal do chodby, vedoucí k soukromým pokojům, shledal stopy zkázy, třebaže ne tak děsné jako dole v chrámu. Zrozpačitěl: ve vnitřních komnatách papežovy rezidence dosud nikdy nebyl, tam mělo přístup pouze vybrané služebnictvo, obyčejný gardista jen v případě nejvyšší nouze. Ta sice nastala, ale už také pominula: smí dál?

Přemohl rozpaky, procházel dveřmi po dveřích, byly vesměs vyražené, naděje, již načerpal u paty schodiště, se rychle rozplývala.Vyrušil ho tichý hlas. „Pane desátníku!“ V Kasparovi hrklo a mimoděk strhl hlaveň do směru toho zvuku, ale nebylo třeba. Zpoza sloupu se váhavě vynořila schýlená, bělovlasá postava, v níž rozpoznal starého papežova sluhu, a jak se říkalo, důvěrníka a rádce. Napětí a úzkost mu sevřely hrdlo, teď se tedy ukáže, má-li ještě proč plnit svou přísahu, nebo...

„To jste vy, pane Bartolli? Jste tu sám? Kde je...“

Nedokázal dopovědět. Starý sluha se schýlil ještě níž a pokud mu bylo vidět do tváře, objevily se mu v očích slzy. „Sám... jak se to vezme, pane desátníku, jak se to vezme. Pojďte za mnou, musím vám něco...“

Vedl Kaspara opuštěnými koridory až k vestibulu nad hlavním schodištěm. „Podívejte se sám, pane desátníku. Já už nemohu.“

Ležely tam dvě postavy a i ve smrti se držely za ruce, jako by komusi chtěly zabránit v znesvěcení místa, když ne sílou, již pozbyly, tedy důstojností své osoby a poslání. V prvním Kaspar poznal velitele vatikánské gardy, plukovníka Martina Waggeliho. Druhá, trochu žalostná v tom posledním a marném gestu, byl sám papež. Níže na schodech leželi gardisté v různých polohách smrti, někteří ještě svírali v ztuhlých pěstích pistole a samopaly, jiní jen ty dosti směšné halapartny, jak je útok nejspíš překvapil a oni si nestačili doběhnout pro účinnější zbraně.

„Já jsem Svatého otce znal, pane desátníku, jako nikdo jiný. Byl to milý, bezelstný, ostýchavý, trochu naivní člověk. Se všemi se radil, než o něčem rozhodl, i se mnou. Dobrá vůle ve vlastní osobě. Až do poslední chvíle věřil, že je možné... smíření. Máme přece společného Boha, my i muslimové, říkal, musíme najít cestu ke shodě. Nenašel. Kde pokora narazí na pýchu, prohrává. Teď teprve všemu rozumím. Znáte proroctví svatého Malachia z Armaghu? Naplnilo se.“

Tam kde se křestanská pokora srazí s muslimskou pýchou, pokora prohrává.

Papež František měl modernizovat církev a šířit dobro. Bohužel si to vyložil tak, že má utlumit křesťanství a posílit islám. Kdy naposledy ten člověk svým projevem pomohl utlačovaným křesťanům nebo jiným náboženským menšinám vůči nimž se vymezuje islám, Co koptové, jezídi, ale i budhisti, židé....? Měl by se vydat do Saudské Arábie a začít tam prosazovat veřejný dialog. Při výstupu z letadla by mu zabavili kříž a pokud by u něj našli bibli, tak by jej odsoudili k trestu smrti. Je s podivem, že vždy největší nepokoje jsou tam, kde se vyskytuje muslimů víc než malé množství. Ostatní věřící se tak nějak snesou.

Pápež sa stretol aj s budhistickým mníchom, ktorý " očiernuje" moslimov. Že by tým, že hovorí pravdu?

Chudák, nositelka Nobelovy ceny míru to do setkání s papežem nevěděla?

Takovéto výzvy jsou jenom mlácením prázdné slámy.

Nějaká náboženství se vedle sebe nesnesou a jejich věřící se navzájem nenávidí.

V tom případě je jasné, že ta nenávist má hluboké kořeny a že lidé nezmění svůj názor jenom proto, že dva potentáti vyzvou k dialogu.

Podobné výzvy jsou jenom šaškárnou pro televizní kamery nebo pro žurnalisty. Skutečná nenávist je mezi lidmi v ulicích měl na vesnicích apod., kteří nějaké salonní výzvy neposlouchají.

Češi a Slováci se sice rozdělili, ale nenávist mezi nimi nebyla. A kdo si to pamatujete, umíte si představit, že by na tom mohla změnit nějaká salonní výzva dvou potentátů? A to ta nevraživost byla mnohem menší!

Tím spíše nic takovéto salonní výzva nezmění ve světě, kde emoce tečou jako Zákolanský potok, když protéká Minicemi.

Pan František se zastává těch, kteří vraždí křesťany i buddhisty bez rozdílu?

Už mi bylo pomalu divné, že by se muslimský papež do problému s muslimy nezapojil!