Naše nezisková organizace, Nadační fond Klíček, se na půdě motolské nemocnice starala dlouhých 23 let o svépomocnou rodičovskou ubytovnu - ta dobře rodinám sloužila od roku 1993, kdy jsme ji po dohodě s tehdejším vedením nemocnice zřídili, až do konce října loňského roku, kdy jsme ji museli z rozhodnutí ředitele Ludvíka (ČSSD) vystěhovat. Ročně jsme na malé ploše, kterou jsme měli k dispozici, poskytli cca 2.500 noclehů asi 800 lidem z celé České republiky. Kvůli velkému zájmu rodičů o ubytování jsme už od roku 1995 opakovaně vedení motolské nemocnice předkládali projekt se žádostí postavit v areálu nemocnice samostatné rodičovské středisko, kde by bylo pohodlnější zázemí pro větší počet rodičů. Naprosto souhlasíme s názorem, že místo rodiče je u postele jeho hospitalizovaného dítěte - a podporujeme a povzbuzujeme rodiče v tom, aby u svých dětí v nemocnici zůstávali, a zdravotníky povzbuzujeme v tom, aby přímo u lůžek dětí v nemocnici vytvářeli ubytovací možnosti pro jejich doprovod. Informace v článku o tom, že rodiče někdy ztěžují svou přítomností léčbu, takže jejich odchod z oddělení ulehčí práci lékařům a zdravotním sestrám, je poněkud překvapivá a svědčí spíše o nezvládnutí spolupráce s rodiči: samozřejmě, že dlouhodobý pobyt v nemocnici představuje zátěž nejen pro nemocné dítě, ale i pro jeho doprovod - o tom, kdy, kde a jak chce doprovázející rodič odpočívat, by ovšem měl rozhodovat on sám a jeho odpočinek by neměl být podmíněný opuštěním dítěte, zvláště v případě, kdy dítě přítomnost rodiče vítá nebo vyžaduje. V motolské nemocnici ale není nocleh přímo u postele dítěte nabídnutý všem rodičům, do nemocnice navíc přijíždějí mnohdy oba rodiče, někdy také sourozenci nemocného dítěte, někdy další členové rodiny - a někdy hledají nocleh mimo oddělení ambulantní pacienti - pro ty všechny byla naše ubytovna otevřená. Rodiče, kteří jsou ubytovaní přímo s dítětem na oddělení, také potřebují v situaci, kdy jsou daleko od domova, nějaké zázemí: chodili si k nám vyprat, někdy uvařit

- a často popovídat. Nabízeli jsme kromě noclehu i další zázemí, od vybavené kuchyně a prádelny až po televizi, knihovničku, půjčovnu her, hraček a poslechových DVD. Důvody pro zrušení naší ubytovny p. ředitel postupně několikrát měnil - a udávané důvody navíc nebyly nepřekonatelné. Když jsme se ptali na možnost využít pozemek vhodný pro stavbu samostatného domu, bylo nám řečeno, že žádný takový vhodný pozemek v areálu motolské nemocnice není - proto nás překvapuje, že se v areálu nemocnice chystá výstavba jiného domu - který navíc umožní „luxusní ubytování“ (jak je prezentováno) jen zlomku těch, kdo ubytovat potřebují - pro všechny ostatní zbyde to, co je v článku popisováno jako “strohé zařízení a společné koupelny na chodbě”: státní nemocnice tak otevírá dveře budování nadstandardu pro velmi omezený počet rodin, zatímco systémové řešení neuspokojivé situace pro stovky ostatních rodin jde stranou. Stále také není zodpovězená otázka: proč musela skončit svépomocná rodičovská ubytovna spravovaná Nadačním fondem Klíček, která rodičům nabízela, co potřebovali?

Nová budova je sice fajn, ale není nad to, když můžete být s dítětem 24hodin denně. Není nic horšího než odcházet od dítěte, které je na dně fyzicky i psychicky. Já vydržel se synem 6 měsíců na onkologické JIPP 24hodin denně a neměnil bych! Zajímalo by mě kolik lidí, co tu v článku píše, že to není nejlepší ani pro jednu stranu trávit 24hodin spolu, má osobní zkušenost v nemocnici se svým dítětem, že toto může říct??? Až to prožijí, pak můžou mluvit. Já vždy přemýšlel takto, kdybych byl svůj syn, měl dva roky, ze dne na den jste na dně, v nemocnici, kde nikoho neznáte, přístroje zvoní, co bych si jako dvouletý kluk přál? Mít tu oporu v rodičích! Mít je stále u sebe! Snad jsem to dokázal pro svého milovaného syna! A děkuji nemocnici Motol, že toto umožňuje!

Pevně doufám, že nezustaneme pozadu a alespoň jeden dům se postaví. Jakoby nestačilo vyrovnat se s nemocí dítěte a ještě do toho řešit existencni problémy. Dlouhodobý pobyt v nemocnici je šílená emoční zátěž.Strávila jsem se synem téměř tři mesice v kuse v nemocnici. V te době se mostecká nemocnice rekonstruovala a tak jsme se (matky) každou chvili stěhovaly kde bylo zrovna volno. Ale i tak jsem byla vděčná, ze jsem tam s nim mohla být. S trochou nadsázky, komu se "postestí" spát na JIPu u inkubatorů, kde vám u hlavy pipaji monitory.

Státní pozemek a jim to trvá 15 let! Ostuda. Je jedno, kdo to tak chce postavit, hlavně když to bude plnit svůj účel. Ještě že máme tolik úředníků ☹.

Držím palce, ať se to konečně podaří zrealizovat.

Hned se citim lepe u pojidani toho Big Macu bez okurky... Pomaham tim vlastne lidem ;-).

Jdu si teda jeste dat shake...

Tak trochu jsem se okolo motolské onkologie v minulosti motal. Jsou tam k vidění smutné příběhy lidí celého věkového spektra. Ty děti berou obzvlášť za srdce. Mekáč nemusím, jejich poživatiny jsou pro mne nepoživatelné. Ale za tohle jim dávám velkou 1* a velké poděkování.

Nahodou, salaty maji v Mekaci prekvapive dobre, a i ty sendvice se sem tam daji jist, i kdyz vetsinou teda jen ty sezonni akce.

Je hodně smutné, že to musí stavět soukromá nadace... A přitom se vyhazují miliardy oknem za kraviny...

Hlavně podporování archeologů v Egyptě když jako upomínka zůstane jen cedulka ,,ZDE PRACOVALI ČEŠI,, za desítky milionů korun