Mě taky fascinuje, kolik lidí zužuje svůj obzor jenom na přítomnost. Co se stalo před pár stoletími, jako by už nemělo žádnou výpovědní hodnotu ani význam.
Přitom se lidská populace v základních psychologických a sociálních parametrech za posledních několik tisíc let nijak nezměnila. Mění se životní podmínky, úroveň poznání a organizace společnosti, ale individuální vnitřní svět každého z nás je tím dotčen jen téměř nepozorovatelně. Máme stále tytéž touhy, ambice a potřeby, totéž pojetí mravnosti a etiky, dobra i zla, nejsme o nic lepší ani horší, než byli před tisíciletími naši předkové - máme úplně stejný emocionální svět jako oni.
V naší historické paměti se neustále opakují epizody, v nichž bez ohledu na všechen společenský a filozofický pokrok i na neustále prohlubované humanistické tradice stačí jen žalostně málo, aby se společnost propadla na dno anetické netečnosti a nejsobečtějších živočišných instinktů. Nemáme proti takovým propadům žádnou imunitu ani použitelnou obranu. Náš odvěký sklon k vražedné nenávisti ani trochu nezeslábl, jeho důsledky jsou s všestranným pokrokem naopak při každé nové manifestaci o něco příšernější než kdykoliv předtím. Stačí se ohlédnout jenom na 20. století, vždyť je to prakticky včera.
Jako by to nikoho už ani trochu nezajímalo, jako by se naším krédem stala milosrdná slepota. Kolik lidí se beze studu opájí našimi skvělými kulturními výdobytky, a s pohrdavým přezíráním mluví o celých národech a společnostech, které je z nějakého důvodu nesdílejí, a které proto považujeme za jakýsi primitivní póvl středověké úrovně. Společným jmenovatelem takových postojů je naše neznalost a ignorance, ale i nezájem nebo úchylné přesvědčení o vlastní velikosti a dokonalosti. Mnozí dokonce neváhají označit tisíce lidí za jakési "to", co se k nám hrne jako smetí a odpad, aby nás to vyžralo.
Ve skutečnosti tak jenom prezentujeme svou agresivitu, nenávist, strach a malost. Na vlnách nejnižších pudů směřujeme k popření všeho, co nám předkové odkázali.
