Mám pocit, že mimo Prahu mají servisní firmy volné ruce a hledají zakázky. Přitom v Praze je na vozíčkářích vidět, že servisy nestíhají. Oprava zásadně v dílně. Musí se komplikovaně půjčit náhradní vozík, který je zpravidla nevyhovující a je třeba celý přenastavit, pokud to jde. A teď na něm týden dva přežít...
Pak to otřesné úřadování... Vozíčkář si platí spoluúčast, od doktora musí mít schválení s kódem služby, kdeco musí napsat jiný lékař, pak se to posílá na pojišťovnu... Nejlépe to vše oběhat osobně. (Lékařka nám třeba papíry ztratila. Při pacientech v čekárně poštu raději moc neřeší...) Pro vozíčkáře je osobní jednání s cestováním přes půl Prahy (či republiky) soda. Řešili jsme havarijní opravu v červenci. Firma ještě nemá peníze. Ostuda.
Tedy, součástí servisu je i to mohutné papírování "pro stát - pojišťovnu". Je dobré, když to firma umí, uleví to zákazníkům.
Spíš mě napadá, zda by mimopražské firmy nechtěly poskytovat služby v Praze? Zda by to nebyla žádaná služba? Představuji si servis v místě bydliště a na počkání. Asi jako když přijede opravář na pračku či ledničku. Mohlo by to přispět k lepšímu technickému stavu a delší životnosti vozíků. Fakticky ke snížení nákladů pojišťoven.
Jenže, pak tady bude určeno třeba 5 let nároku na nový vozík a je jednoduší servis neřešit a vozík vyhodit. Přitom vídám vozíčkáře na obstarožních zanedbaných strojích. On i ten nákup nového je mohutnou akcí. Ne každému se hodí všeho nechat a měsíc řešit výměnu něčeho, co potřebuje denně. Najít optimální postup a případné zlepšení očividně není snadné.
Ale to co tady máme dnes, ten kolotoč s pojišťovnami a úřady, mi přijde k uzoufání. Kdo nemá dost energie, zůstane zcela bez pomoci. A to si říkáme civilizovaná země.
