Na tomto vzácném snímku je vidět, co dokázala rozvodněná řeka Bílina. To za řekou, jsou České Zlatníky. Obec jen kousek za Mostem. V době povodní, byla tato zcela odříznuta, a jediné možné spojení, bylo z Mostu po vodě. V pozadí bohužel nevidíme vrch Zlatník. Pravděpodobně proto, že tehdejší fotoaparáty neměly takový dosah. Ovšem na vině může být i mlžný opar. V Českých Zlatníkách, bydlel i můj spolužák Lojza, co sedával v poslední lavici u okna. Ten si jednoho jarního dne, přinesl k svačině syrečky. Takové, co je jeho otec nakládal do piva a následně je nechával několik dalších týdnů zrát. Tyhle byly uleželé opravdu důkladně, a tak když Lojza svačil, my ostatní jsme nestačili větrat. Zazvonilo a soudružka učitelka přikázala okna zavřít, aby její výklad nebyl rušen hlukem z ulice. Na argumentaci mnohých z nás, že je ve třídě pořád hrozný smrad, opáčila, že syrečky jsou zdravé. To ovšem neměla říkat. O přestávce jsem zašel za Lojzou s krajícem chleba a požádal jsem ho, aby mi na něj taky trochu těch syrečků dal, že bych moc rád ochutnal. Ochotně tak učinil, protože i jemu samotnému začaly lézt pomalu i ušima a odešel na záchod kouřit. Já mezitím přemístil tuto zrající hmotu z chleba, na spodní desku učitelčina stolu. Po několika dalších minutách, vyučování pokračovalo. Bylo zřejmé, že celou tu hodinu byla soudružka učitelka značně nervózní a nesoustředěná. Chvíli u stolu neposeděla a dokonce sama otevírala okna. Když zazvonilo, očividně si oddechla. Ale než odešla, zavolala si Lojzu k sobě a řekla mu, že at' si těch syrečků jí doma s tatínkem kolik chce, ale do školy, at' už je v žádném případě nenosí. Jinak že by se mu mohlo stát, že mu je zabaví a dostane je až na konci školního roku.
