Tady jsme měli příklad umírajícího muže v domácnosti a pečující manželky, co se z toho jeho drastického umírání složila.
Stále mám pocit, že tišící prostředky jsou v nemocnici lépe aplikovatelné než v domácnosti. Čekal bych, že lze "fyzického utrpení" v nemocnici lépe tlumit. A podle mě dokonce tak dobře, že to by neměl být důvod k eutanazii.
A pak, jak by asi rozhodovala žena o smrti svého manžela? Jenže je to dost virtuální otázka. Běžně přece pacienti vědí, že odchází do nemocnice zemřít a rodina to zařizuje a souhlasí s takovým postupem. Je to v podstatě stejné jak při eutanazii. Nejbližší akceptují, že někdo z blízkých umírá. Dnes akorát zabouchnou dveře bytu a čekají na telefon.
Trochu se motám kolem vozíčkářů. Dalo to měsíce trénování než jsem se naučil někoho zvedat, přenášet, ukládat, polohovat... Je třeba vědět jak neublížit. Trochu něco vím o proleženinách. Apod. Pokud si chci vzít domů umírajícího ve špatném zdravotním stavu a zajistit mu dobrou péči, je to zralé na školení a trénink přímo s pacienty. Jinak je to nad síly a znalosti laika.
To samé eutanazie. Pokud by se měl laik rozhodovat správně, měl by projít školením, poučením. V Griffin a Phoenixová (1976) probíhá široké poučení jak se postavit ke smrtelné nemoci. Jak je tomu u nás?
Ale pokud bych čekal, že se má laik rozhodnout, neměl by to být až tak úplný laik, jinak to rozhodování bude nesmyslné. Neznalost a hloupost přece nedávají svobodu rozhodování.
