Masakr ve Štrpcích byl jednou z mála příšerných kauz, které se hodně věnovala i srbská média, jako např. B92. Šlo o "srbský" rychlík (tehdy ještě v rámci zbytkové Jugoslávie) na trase z Bělehradu do Baru. Na krátkém úseku, kde hlavní trať probíhá teritoriem Bosny a Hercegoviny, donutili příslušníci srbských paravojenských jednotek obsluhu nádraží Štrpci vlak zastavit (v Bosně vůbec stavět neměl) a proběhla kontrola osobních a jízdních dokladů. Kdo měl "špatné" jméno, měl smůlu. Všichni to byli navíc občané dnešního Srbska, tedy nikoli cizinci. Podle srbských médií byly policejní orgány, železniční správa i Bělehradem řízené vojsko informovány o plánech této akce. Podle svědeckých výpovědí už po odjezdu z Bělehradu chodil po vlaku průvodčí a zapisoval jména cestujících na jejich jízdenky, údajně kvůli černým pasažérům, což se ovšem nikdy jinak nedělalo a budilo to údiv pasažérů. Zajatci byli odvezeni do obce Prelovo u Višegradu, kde byli v tělocvičně místní základní školy oloupeni o osobní věci a peníze, biti a nakonec byli nedaleko řeky Driny zlikvidováni. A jak praví článek, v přehradě Peručac se našly ostatky tří z nich, po ostatních se zavřela země. Lukićovy jednotky spáchaly něco podobného už v říjnu 1992, kdy bylo z linkového autobusu ze Sjeverinu do Priboje při průjezdu bosenským územím pod kontrolou paravojenských sil u obce Mioče odvedeno 15 mužů a 1 žena s nesrbskými jmény, mučili je v hotelu Vilina vlas ve Višegradě a pak je postříleli na břehu Driny.
