Během lidkého života prochází člověk neustálou změnou a to od početí až po smrt. Dá se říci, že v každém tomto období je člověk konfrontován s možností stát se “postiženým” a to jak v období před narozením, v dětství, dospělosti či jako senior. Je tu tedy otázka, jak každý z nás osobně vnímá tzv. “postižení”. Mám “postiženého” bratra, jeho stav nevnímám jako postižení, ale jako stav jiného prožívání než jaká je představa většinové “nepostižené” společnosti. To že pro nás je toto prožívání odlišné a někdy zcela nepochopitelné, neznamená, že je méně hodnotné, nebo fakt, že toto společné soužití není jednoduché (ale které je J) nás na druhou stranu staví do situací, které nás mohou nesmírně obohatit. Nějak si neumím představit, že bych se měl na základě “postižení” rozhodovat o bytí či nebytí jiné osoby.
Respektuji svobodnou vůli každého člověka a to i v případě, že jsem přesvědčen o opaku, ale jako věčný optimista bych využil všechny dostupné prostředky k záchraně života a nevzdal to nazákladě pravděpodobnostních doměnek. Každý ten jeden konkrétní lidský život je jedinečná záležitost v celém vesmíru.
Ať už se rozhodnou jakkoliv, každopádně celé rodině držím palce.
