Nejsem si jist, jestli kampaň dobře chápu. Kdyby lidé uměli létat, tak jeden chodící člověk by byl hendikepovaný. Těžko by hledal ubytování, protože domy by neměly výtahy ani schodiště. Těžko by si dal občerstvení, protože výdejní okénko by bylo v 5m, no a v práci, kde všechny skříně a regály jsou do 10m by to taky neměl lehký. Prostě opravdu by se nic nezměnilo, než když dnes někdo nemůže chodit. Ten člověk by řešil jiné problémy než ostatní a ostatní by se cítili nejistě, protože ano, ten člověk může mít stejnou hlavu, ale vidí svět dost neznámým způsobem. A vzájemná "automaticky přátelská" soudržnost lidí se opírá o to, že toho druhého znám, že máme něco známého společného (stejný dům, stejnou práci, stejný koníček, stejné vidění světa). Cokoliv neznámého vzbuzuje strach a rozpaky. Když půjde někdo po ulici města a povede místo psa prase, taky bude kuriozita a lidi to překvapí. A nedivil bych se, kdyby spousta otázek neznámých lidí směřovala právě na téma proč prase, kolik toho sežere a jestli je to stejné jako mít psa. A nevidím na tom nic, proti čemu by se mělo "bojovat". Prostě člověk s prasetem na vodítku uprostřed náměstí bude jistou "kuriozitou".

Ono aby to nebylo tak, že se vymyslí projekt, který bude pěkně zaplacen (odkud povede penězotok?), kamarádi kamarádů budou mít kšeft, dopad kampaně bude nijaký; nicméně na konci projektu se všichni poplácaj po zádech, jaký jsou machři, vydají se pochvalné tiskové zprávy....a pak bude zase nějaká charitativní sbírka na pomoc nějakému postiženému člověku, když se tedy utratlili peníze v nanicovatém pseudoprojektu ..... asi tak

Až zase bude někdo postižený potřebovat speciální vozík, nebo speciální automobil, počítačem řízenou protézu, případně alespoň zaměstnat, hoďte soucit za hlavu a chovejte se k němu jako ke kterémukoli jinému náhodnému, cizímu, zdravému člověku a nevšímejte si ho. Váš soucit je pro něj totiž překážkou!

Mám velmi osobní zkušenost s postiženými. A kampaň založená na tom, že nejhorší je soucit, by mne asi od kontaktu s nimi spíš odradila, než povzbudila.

Obávám se, že autoři kampaně či možná spíše novináři zaměňují "soucit" za "zvědavost a odpor, maskovaný jako soucit": Skutečný soucit jde ruku v ruce se snahou pomoci, a ta je myslím pro postižené důležitá.

Doporučuji přečíst knihu od Christy Browna: Moje levá noha.

no je to tak, nekteri nevedi nebo neuvedomuji ze je to clovek jako jiny a kolikrat zazil to co "normalni letajici" a na vozik nebo berle se dostal pozdeji nemoc, nehoda,...

prikladem ja (operace za tri tydny jste doma...) - tri mesice jsem nevstal z luzka, pul roku jsem jezdil (byl tlacen) pak mesice berle ted sice bez ale chuze vypada jak pri 1,5°% a plny inv. - a tak jsem odskousel i tu stranu "neletajicich - chodicich" Osobne bylo pro mne neprijemne stale opakujici se "chudinka na voziku" a litost... to strasne schazuje cloveka zpet a dava najevo "uz nebudes chodit, uz to mas natrvalo, uz jses jinej" ani v nemocnici nebylo tucha ze si mozecek poradi a postavim se na nohy... (a nejen to) No i tato skusenost dala rady do zivota - jak kdo potrebuje pomoct a naopak s cim ho shodite (psychicky) zbytecnou pomoci...

Celkově vzato, to je ale Váš problém, že nedokážete přijmout to, jak Vás vidí jiní lidé. Zkrátka, Vaše psychika je logicky narušená, rád byste sám sebe viděl jako naprosto soběstačnou osobu a nedokážete snést, že Vás tak ostatní taky nevidí. Je to Vaše ješitnost, co Vás shazuje.

Takže to všechno neberte tak vážně, vždyť je to sranda.

Nejprotivnější citový projev je soucit. Buď je oprávněný, pak ponižuje, nebo je neoprávněný, pak obtěžuje.

Na druhé straně asi není situace tak zlá, když je nutné stěžovat si zrovna na soucit ... v době, kdy si lidé spíš stěžují na bezohlednost (s kteroužto zas tolik nesouhlasím, každopádně...)

Myslí,. že si nejsem roven s vozíčkářem a nemůžu tak s ním jednat, protože bych popíral realitu. Nemůžu chtít po vozíčkáři,aby vyběhl schody.

A radí také jak je donutit vybírat z sKaret ???

https://www.youtube.com/watch?v=oJLqyuxm96k

Něco na podobný způsob... ;)