- Napište nám
- Kontakty
- Reklama
- VOP
- Osobní údaje
- Nastavení soukromí
- Cookies
- AV služby
- Kariéra
- Předplatné MF DNES
tu moc,velmi bych si přála,aby nikde neumíraly děti.....
ať si smrt vezme kohokoli,jen ne děti.....
jo, treba jejich mamy, nebo taty, ze ? Premyslite nekdy o tom, co pisete ? Od ktereho veku se z ditete stavate "kymkoli" ?
No jo, jen si všichni kopněte do ruského zdravotnictví. Článek o informační hodnotě nula, nikdo z vás tam nebyl, neví kde se stala chyba, ale každý má jasno. Každá nemocnice, téměř kdekoliv na světě, natoř v Rusku, patří při odběrech elektrické energie do první kategorie zabezpečení, kdy jsou odběry ze sítě zálohované, stejně tak přípojnice a navíc je provoz zálohován náhradním zdrojem, nezávislým na okolí, většinou dieselagregátory a baterie. Pochybovat o tom, že měli náhradní zdroje energie, může jen ignorant, ale spousta lidí si tady potřebuje navyšovat ego tím, že jsou lepší než nějací Rusové, kteří si nevaží života a nejsou schopni projevit ani trošku empatií. Především je to tragédie a pokud nevíte, co přesně selhalo, tak raději mlčte
Ano, nemocnice patří do první kategorie zabezpečení, ale co s tím, když agregát nemají a prostě vypadne veškerá elektřina v celém městě?
jadernému útoku. Jenže jen na papíře. Ve skutečnosti tam nefunguje ani taková základní věc, jako záložní generátory.
Kabardsko-balkarská republika, na Kavkaze u hranic s Gruzií, mimochodem. Myslím, že o něm psal i Puškun.
Ti budou bídně umírat roky, protože díky IZIPu a podobným zlodějnám pro ně není na léčbu.
že v těch vašich USA je všechno v pořádku!
V těch našich USA zachraňují i naprosté idioty, kteří se pokoušejí prostřelit si hlavu hřebíkem. :)
Sibiřská výchova, popisující autorovo dětství a dospívání v Bendery, dnes Moldavia. Popis tamější nemocnice plně odpovídá sarkastické přezdívce, co měla mezi obyvateli: morílka". Problémem exSSSR nemocnic není ani tak vybavení, jako socialistický vztah k člověku/pacientu.
A já zase četl Rakovinu od Alexandra Solženicyna, kde hlavní hrdina se léčil z rakoviny v 50. letech v Uzbekistánu a tam Solženicyn čerpal ze svých vlastních zkušeností a vybavení bylo právě mizerné, ale personál velmi lidský