Kundera je krásným příkladem

toho, jak se v rodině předává myšlení. Kunderův otec, postrach Brna před rokem 1948 dával na jevo své komunistické myšlení, že se o něm říkalo, že Kundera by nejraději postavil Stalina před soud, pro jeho odchylky od správné víry.

Milan velmi rychle pochopil jakou moc má ta jediná správná strana. A začal vyhrožovat. Jako otec (který se stal rektorem JAMU - a který zničil mnohý studentský život - byl  - li studentík z buržoasního prostředí...).

Jak se říká, jednou darebák, vždycky darebák!

Tak Kundera se stal obětí? A co ti, jimž ublížil on?

Dle paní autorky se "... Kundera stal v Praze obětí popravčí čety". To, že se kdysi agent-chodec Dvořáček stal obětí právě pana-soudruha Kundery, paní autorku zřejmě vůbec nezajímá. Ona prostě pana Kunderu zbožňuje, a všichni, jimž on někdy ublížil, určitě museli být lumpi, kteří si to plně zasloužili. Jak někdo může být takhle zaslepený? I čin pana Kundery by ovšem mohl být odpuštěn, tak jako mnohem horší činy mnohých jiných, ale odpuštění může přijít až po pokání a omluvě; bez nich nic odpouštět nelze. Ale paní autorka zřejmě necítí, že by snad polobůh pan Kundera vůbec jaké odpuštění od kohokoliv potřeboval.