???

Já myslím,že výchovný pohlavek z nás dostal snad asi každý a určitě to nenechalo na nikom vážné následky.Pokud ale rodič neustále kritizuje a shazuje sebevědomí dítěti a k tomu ještě výprask-to je odporný a hnusný chování rodiče vůči dítěti a určitě se to projeví na jeho psychice.Tito lidé jsou hodně často introvertní a bohužel se to může v dospělosti projevit i v sexu,kdy bude i výprask vyžadovat,protože když ho dostal jako malý,bylo to z hlediska rodičů správné.Odmítám,aby se děti tělesně nebo psychicky trestali.

...

dobrý článek, souhlasím

tělesné tresty jako deviantní praktika

I já si myslím, že s článkem nelze nepolemizovat. Chtěl bych připomenout, že výprask na zadek není žádná normální výchovná metoda, ale deviantní sexuálně motivované chování, byť se to u dotyčného rodiče třeba neprojevuje.

Vím, o čem mluvím - bratr byl trestán na zadek velice intenzvně, mně stačilo, jen když jsem se na to musel dívat - měl jsem z toho noční můry a po čase si musel nějak zvyknout.

Zvykl jsem si, ale jedině tak, že mě začal spanking přitahovat. Nemám zatím žádnou dívku a nevím, jestli někdy budu schopen normálního koitu - pokud u toho nebudu přůběžně dostávat na zadek.

Pane Jeronýme Klimeši, přečtěte si můj příběh zde - http://www.magazin.nazadek.cz/clanek.php?id=84 . Stále se vám zdá používat podobné praktiky normální?

v.orsen@volny.cz

Jeste jedno opomenuti nebo manipulace?

Opravdu si mysli psycholog Klimes, ze telesny trest, nebo telesne ublizeni neovlivnuje cloveka nebo dite psychicky? I facka muze psychicky nekoho zlikvidovat, zvlast kdyz uhodi hloupy rodic, ktery propaguje zname ceske zakomplexovane "skoda kazde rany,co padne vedle". Jeste si nevsiml, ze bolest po rane dela z deti psychicky znicene osobnosti?

Re: Jeste jedno opomenuti nebo manipulace?

Já předpokládám, že ten trest má ovlivnit, proto se používá... Tebe sice tloukli moc, ale většina to přežije bez problémů...

Pro autora - opomenutí v článku

Vážený pane Jeronýme, domnívám se že jste opomněl zdůraznit jeden IMO významný aspekt bezprostředního tělesného trestu - dítě chápe (resp. při bezprostředním "výkonu" trestu má vůbec možnost chápat) návaznost trestu na své nepřijatelné chování. Trest s časovým odstupem nemá smysl, protože z pohledu dítěte jde o bezdůvodnou agresi ze strany rodiče; právě proto, aby si dítě spojilo své chování s potrestáním a vědělo čeho se vyvarovat, je nutné aby (zejména v útlém věku) trest následoval bezprostředně po provinění. Z tohoto důvodu jsou psychické tresty problematické a mají IMO smysl až u starších. Samozřejmě věk, kdy se to "láme" od bezprostředního fyzického trestu k možnosti využití negativní motivace bude individuální.

Re: Pro autora - opomenutí v článku

Vsechno jsem procetla,ale v te casti psychickych trestu mi chybi jedna velmi dulezita pasaz.Nemluveni s ditem-coz je uzitecne az v urcitem veku-jsem pouzivala jen vyjimecne a vzdycky jen pri naprosto hrubem poruseni pravidel slusnosti vuci me nebo me nejblizsimu.Ale dulezite je stanovit delku trvani.A ta byla jasne v kompetenci ditete:Timto zpusobem a na teto urovni se s tebou bavit nebudu.Jdi do sveho pokoje a premyslej(ale jde to i bez toho odchodu) a az ti dojde,co jsi provedlo,prijd a omluv se.Pak bude zase vsechno vporadku.Uz vite?Ta OMLUVA,neboli uvedomenini si vlastni chyby a jeji priznani.

přepsat do azbuky

Jak jsem tak pročítal diskuzi, tak nebudu mluvit jen za sebe pokud autora požádám o laskavý přepis do azbuky a šupem poslat džamile ... skvělá práce a článek ukládám do oblíbených

pochvala

moc se mi tenhle článek líbil... autorovi pochvala...

Kdo

bije děti, je hnusný neznaboh. Bůh ho ztrestá strašlivou, mocnou silou!

Sktečnost je asi taková,

že takzvaná výchova je do značné míry iluze. Člověk si sebou při narození asi přináší do života víc, než by se dalo čekat. Proto jsou lidé tak různí, přestože třeba prošli podobnými životními zkušenostmi. To že nemůžeme výchovou ovlivnit povahu člověka ale neznamená, že výchova je zbytečná. Výchova je potřebná k tomu, aby dítě získalo potřebné sociální povědomí. Především o tom, že není středem vesmíru (jak to subjektivně kazdý z nás přirozeně cítí) ale že žije mezi ostatními lidmi a musí respektovat i jejich práva. A přiměřený tělesný trest je (mimo jiné) zcela přirozenou názornou demonstrací, že existují jísté meze, za které se nevyplácí jít. Je uplatněním přirozené převahy dospělého člověka s jistými životními zkušenostmi nad nezralým lidským jedincem a dodává váhu tomu, čemu se snaží dospělý člověk dítě naučit. Pokud se dospělý chová vůči dítěti jako bezbranný slaboch, který nedovede v patřičnou chvíli dát najevo svou převahu, jeho výchovné působení na dítě se bude asi blížit nule.

Re: Sktečnost je asi taková,

Vzdy jsem si vazila lidi, kteri mi dokazali vysvetlit co jsem udelela chybne,

mas dojem, ze kdyz dospely clovek udela chybu a ty mu za to das facku , tak je to v poradku   ?....

deti se na to nikdo nepta...jednoduse "to " uhodite

Pěkný, ale nezdá se mi, že se tak většina rodičů chová.

Autor obhajuje fyzické tresty, ale přitom je nepoužívá. Jestli plácnul svou dceru jednou, zajímalo by mne, jestli by někomu chybělo, kdyby ji neplácnul vůbec. Autor ani fyzické tresty používat nechce, jen chce, aby měl tu možnost, proto to nechce mít zakázáno. Já děti bít nechci, proto je mi jedno, zda mi to někdo zakáže, nebo nezakáže. Na druhé straně přeji i cizím dětem, aby je nikdo nebil, přesto že to možná tak v 1% případů může prospěšné. Zákony tohoto typu jsou většinou pro ty, kteří silně vybočují z řady, proto mi to jako nesmyl nepřipadá.

Mám dcery 5 a 7 let. Ze začátku jsem k plácnutí neměl daleko a pár let mi trvalo, než jsem pochopil, že je to k ničemu. Za poslední dva roky jsem razatní plácnutí použil jen jednou, ve chvíli, kdy se ta mladší rozhodla, že si svůj názor prosadí silou a začala mně bít. Na druhé straně v cíli se zdaleka necítím. Jak autor píše, omezit psychické tresty, třeba na děti nikdy zbytečně nekřičet, jde mnohem hůř.

Re: Pěkný, ale nezdá se mi, že se tak většina rodičů chová.

Mám několik vlastních pravidel, která mi pomáhají k vlídnému jednání s dětmi: Dítě nikdy nezrychlím, je jedno, proč a kam spěchám. Dítě má velkou radost, pokud mi může udělat radost. Takovou radost mu musím dopřát při každé příležátosti. Dítě není pes ani otrok, aby muselo být vždy po mém. Ale protože je objektivně často lepší, když po mém je, nevynechám žádnou příležitost, aby po mém nebylo, když to jen trochu jde. Dítě chci, proto si na něj musím udělat čas, hodně času.