Diskuze
Miroslav Sládek vyhrál ve volbách do zastupitelstva. Jeho strana Nezávislí - Bezpečí a prosperita získala v mimořádných volbách v brněnské části Útěchov takřka 40 procent hlasů. Druzí skončili Nestraníci vedení bývalým ředitelem brněnské ČT, Zdeňkem Drahošem.
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky.
Děkujeme za pochopení.
palanka
19. 1. 2004 13:48
pro jarda1 a bow
Sládek v Útěchově žije již několik let, rovněž tam působí nějakou dobu v zastupitelstvu. Proto si ho zřejmě (jeho sdružení) zvolilo 40% voličů z Útěchova. Oni zřejmě vědí lépe než vy koho volí. Co by za to dala nějaká naše politická strana, mít 40% hlasů ve volbách!
Názor
V jedné country písni se zpívá: "Synu synu, vždyť jedeme jak s hnojem!" "Jó, koho jsem si naložil, toho vezu." Nepřipomíná to něco?
Vzorek
Ten Útěchov je typický vzorek naší populace. Až bude Kožený kandidovat do Evropského parlamentu, slíbí zvýšení platů a důchodů o 500%, volné letenky na Kanáry, snížení daní z příjmů na 3% a každému příspěvek na auto ve výši 250 tis., malý a blbý čecháček ho bude volit.
Demagogie
Je zajímavé, že lidé jsou nepoučitelní. Jestliže nechtějí vidět, prostě nevidí. Jen blbec si dvakrát sedne na stejný rozpálený kamna a v Útěchově je to zřejmě tradice a místní kolorit. Chtěl jsem se tam odstěhovat, ale teď děkuji osudu, že z toho sešlo.
Jestli bych měl Sládka k někomu přirovnat, tak k postavě rabota z měsíce z Lemova románu Mír na zemi. Pro ty, kdo to nečetli snad jen ...citace následuje
„Vítej, vítej! Dejž ti pánbůh zdraví… To je dobře, že jsi konečně přišel. Popovídáme si… já s tebou, ty se mnou… popovídáme si, jak zavést mír na světě… jak se žije tobě a jak mně…“
Říkal to rozechvělým hlasem, podivně vroucným a zpěvným, protahoval samohlásky – a přitom ke mně vytrvale kráčel těžkým prachem, pořád s rukama rozpaženýma, jako by se mě chystal obejmout, a v celém jeho chování, v každém jeho pohybu bylo tolik srdečnosti, že už jsem sám nevěděl, co si mám o tom setkání myslet. Byl už pár kroků ode mě, ale v tmavém skle jeho přilby se odráželo jen slunce. Objal mě, a tak jsme stáli u šedivého srázu velké skály. Pokoušel jsem se mu podívat do obličeje. Nic jsem nespatřil ani ze vzdálenosti dlaně, protože skelná hmota jeho přilby byla neprůhledná. Vlastně to ani nebyla žádná skelná hmota, spíš maska pokrytá tenkou vrstvou skla. Jak mě tedy mohl vidět?
„Tady u nás se budeš mít dobře, zlatíčko…,“ řekl a klepl tou svou přilbou do mé, jako kdyby mě chtěl políbit na obě tváře. „U nás je dobře… My válku nechceme, my jsme hodní, máme rádi klid, sám se o tom přesvědčíš, zlatíčko.“ Při posledních slovech mě současně tak silně a prudce kopl do holeně, že
Re: dokončení
že jsem se natáhl na záda jak dlouhý tak široký, a on si mi oběma koleny klekl na břicho. Viděl jsem všechny hvězdy, to myslím doslovně, hvězdy černého měsíčního nebe, a můj údajný přítel mi levou rukou přitiskl hlavu k zemi a pravou ze sebe strhl ty kovové pásy, které se samy stočily do jakýchsi podkov. Neříkal jsem nic, byl jsem spíš dezorientovaný, protože když připoutával mé ruce k zemi těmi podkovami, které zatloukal mohutnými pomalými ranami pěstí, říkal dál:
„Bude ti dobře, zlatíčko… My jsme prostí, hodní, mírní, já tě mám rád a ty mě taky budeš mít rád, zlatíčko…“