Zodpovědnost   farností, za kulturní dědictví, je průhledným trikem, jak si dotyčnou farnost ochočit. Bez tohoto "právního" záměru  by nebylo možné samozřejmě požadovat pozemkové dary  /...tak nám ten hřbitov darujte.../, korumpovat a rozeštvávat duchovní navzájem. Kdo drží kasu, drží moc. Farnost se tak stává hříčkou v ruce toho kterého starosty, s výsledkem obecních voleb musí měnit i své priority. Je zaručeno, že stavební úřad kdykoliv může finanční hospodaření farnosti zlikvidovat, např. nařízením ochranných lešení. Kdykoliv může jinak spravedlivý zájem památkové ochrany např. znemožnit obyvatelnost - využívání , fary  -  kostela. Poroste zodpovědnost trestní. Z obratně napsané sponsorské smlouvy může státní úřad kdykoliv vycouvat, nejlépe, když jsou práce dokončeny a politická objednávka pod tlakem veřejnosti splněna. Též stavební lobby umí své.

Tím že stát umožnil komukoliv založit si libovolný počet "církví" snadno rovnoprávných, církev degradoval na roveň příslovečných "zahrádkářů". Což by bylo v pořádku, pokud by nefungovala past zodpovědnosti za zmíněné hodnoty.

Stát tedy získá alibi za likvidaci pro většinu nepotřebného kulturního dědictví zejm. odsunutých, získá skoro zdarma správce zbytku. Má možnost cokoliv kdykoliv získat.A protože je hodnota řady řady objektů dnes již záporná, ještě hojně pozemků navrch. Dieceze bez vlastních zdrojů je jen prodlouženou rukou bezcitné byrokracie státní. Zaměstnání se zachraňováním v polovině minulého století tragicky diskvalifikovalo i židovské rady, spolupracovali tak na své vlastní sebelikvidaci.

Zkrátka nesnesitelné podmínky             vyjímečný stav             drastická opatření, trio kterým nacismus získal polovinu Evropy, může vítěz od poražených snadno  převzít.

doplňuje pro neprofesionály Pavel Michal, Libčeves