Když si vzpomenu
na fotbal tak před dvaceti lety, nemohu si pomoci, ale liga byla plná výrazných osobností. Vím, že to bylo způsobeno tím, že se hráč dostal za hranice jen díky pohárům nebo na sklonku kariéry za odměnu. Jenže tenkrát se také nepraktikovalo to, co teď. Koupíme dobrého hráče a strčíme ho hrát třetí ligu za béčko, jen aby nehrál proti nám. Takový přístup kazí celý fotbal. Také neexistovalo, že by byl jeden klub, který by si mohl dovolit koupit kteréhokoli hráče a bylo také to, že existovalo něco jako klubismus. Když si vzpomenu na jednoho z nejslavnějších hráčů fotbalu u nás, Panenku, pak ten odehrál celou kariéru v jednom dresu. Od žáčků až po důchodový věk. A že byly nabídky od Sparty, Dukly, Brna... Hrál pořád za Bohemku ať už byla v první nebo druhé lize. To se dnes už nevidí. Jakmile tým sestupuje, přichází hromadný úprk hráčů, kteří přeci nebudou kopat druhou ligu (i když to jsou nekopové) a tím ještě víc potápějí postižený klub.
Opět zabrousím trochu do historie. V roce 1982 si naše reprezentace ušila z ostudy kabát na MS ve Španělsku. Trenér vengloš tehdy poslal Panenku na hřiště pouze ve dvou zápasech ze tří a to ještě na závěrečných dvacet minut. Přesto Panenka tehdy dal naše dva jediné góly na mistrovství. Po tomto fiasku začala nová sezóna a trenér Pospíchal si zjevně vzal vzor ze hry některých týmů na MS. Bohemka začala praktikovat náročný fotbal založený na rychlosti, přímočarém přechodu do útoku, tahu na branku, napadání v rozehrávce, zkrátka nátlakový fotbal. Ostatní týmy hrály ještě po staru a divily se, že odjížděly z Ďolíčku s nadílkou čtyř branek, které se začalo říkat Vršovická norma. To dnešním týmům chybí. Zaujetí pro hru a snaha porvat se o výsledek od první do poslední minuty. Každý hráč má zájem na tom, co nejrychleji se zviditelnit a jít za každou cenu ven, i kdyby měl kopat třetí švýcarskou ligu. Pak se nemůžeme divit, co po trávnících běhá, protože to je čiré zoufalství jak nad kvalitou tak nad technikou.