Stačí kdyby se doktor pacienta zeptal, zda chce vědět přesnou diagnózu i prognózu. Já osobně jsem zatím nebyl odmíntut, i když někdy to chce vytrvat a ptát se opakovaně. Na druhou stranu, když je člověku skutečně zle, nemá sílu a může to vzdát.

Problém je i v tom, že lékaři mnohdy nevědí a bojí se to přiznat. Rozumný pacient chápe, že lékař nemůže všechno vědět, že lidské tělo není stroj a že medicína je s výjimkou "řeznických" oborů (chirurgie, ortopedie, cévní apod.) stále spíše pokus-omyl. Ať už jde o onkologii, infekce, bolesti, hormonální problémy, neurologii - zde všude i odborníci často tápou. Jenže kromě rozumných pacientů je spousta Nováků, kteří nic vědět nechtějí. Stačí jim když dostanou piluli. Myslí si, že "pan doktor" musí vědět všechno a když neví a nedá mi tu správnou piluli, tak je blbej. A tak někteří doktoři neřeší rozdíly mezi pacienty, nic jim neříkají a předepisují pilule ... ale opravdu to nejsou všichni. Třeba já osobně jsem měl spíše štěstí na dobré lékaře.

 

Přečetla jsem všechny příspěvky k tomuto článku a konstatuji, že jednoznačně svědčí o nespokojenosti s komunikačními dovednostmi našich lékařů (až na pozitivní výjimky, které jistěže také existují). Myslím, že po právu. Lékaři toho pacientům obecně mnoho nesdělují, v extrémních případech ani pořádně nevysvětlí, jak užívat předepsaný lék. Lékaři totiž pacienta stále jestě nevnímají jako člověka, lidsky rovnocenného partnera, ale jako předmět své profese, jehož prostřednictvím lze získat čest a slávu na poli odborném, když už ne peníze. (Ostatně s penězi na tom lékaři zase tak špatně ve srovnání s ostatní populací nejsou. A četné farmaceutické firmy diskrétně a rády vylepší materiální status svých obchodních partnerů.) Mnozí lékaři by, kdyby to šlo, mnohem raději pracovali s pacientem virtuálním, který neotravuje vyptáváním na věci, kterým stejně nemůže rozumět, či svými emocionálními projevy. Lékař sám sebe vnímá jako osobu povýšenou nad ostatní populaci, povolanou vydávat soudy a příkazy prostým smrtelníkům, od kterých za to  očekává úctu, obdiv (často i bakšiš). Lékař je zkrátka něco jako bůh moderní doby.

Pokud se tento stav někomu nelíbí, měl se snažit o nápravu, a začít hezky u sebe: chovat se ke zdravotníkům zdvořile, avšak vyžadovat od nich korektní jednání, komunikaci odpovídající alespoň normám společenského chování a informaci o zdravotním stavu podanou srozumitelně. Tedy nebát se zeptat, třeba i opakovaně.

Snad se někdy naše technická medicína stane humánní záležitostí. Dobré je, že kvalitní lékaři existují, jejich výskyt je však omezen. Očividně podstata jejich kvality nespočívá v odborných znalostech a dovednostech (to je  jen nezbytný předpoklad k vykonávání profese), ale v tom, čemu se obecně dá říkat mravost.

 

Naši lékaři se chlubí, jak jsou světoví, přitom jednají (čest vyjímkám) s pacoši jako s póvlem.

Rozdíl bude v přístupu k pacientům a v dokonalosti rukou a hlav.

Nebojím se, na rozdíl od Ratha, že se rozutečou po západě. Brzo by zjistili, na co nemají. Jen ať jdou a vrátí se se zkušenostmi.

Týká se však všeho personálu:

když babička přišla v nemocnici o zuby a protézu, odpověď zněla - jen ať si zubaři vydělají. Fuj.