Loučení prezidenta Václava Havla vstoupilo do finále. Ve středu vyjel na svou poslední zahraniční návštěvu ve funkci prezidenta. Symbolicky se vydal na Slovensko - tedy do země, která byla cílem jeho první cesty do ciziny po rozdělení federace před deseti lety.
Litujeme, ale tato diskuse byla uzavřena a již do ní nelze vkládat nové příspěvky. Děkujeme za pochopení.
Lidožrout
31. 1. 2003 10:50
Dojemné ! (Část druhá)
Zbytek dopisu:
Z dialogu, který těžko nazvat mezilidskou komunikací, nicméně vyplynulo, že jsme se dopustili toho zločinu, že jsme nerozeznali český orgán (dávající nám pokyn k pokračování) a ukázněně nečekali, až se dostaví absentující orgán slovenský. Nikdo z nás neměl nejmenší tušení jak slovenská celní uniforma vypadá a jak je práce na přechodu organizována. Srovnávat nebylo s kým a my se řídili pokyny jediné přítomné úřední osoby. Vzhledem k šestikilometrové vzdálenosti od české celnice, těžko předpokládat přítomnost českých úředníků na slovenské straně.
Vzhledem ke sledu událostí (zavření závory až těsně před naším průjezdem, dramatické vystoupení orgána na scénu až po dlouhém čekání, ale těsně po našem následném vystoupení z vozu), mám všechny důvody se domnívat, že tento si byl naší přítomnosti velice dobře vědom a sledoval dění z budovy, jinými slovy, že se jedná o záměrně připravený scénář za účelem úřední šikany.
Z hlediska zcela elementární lidské slušnosti považuji za nehorázné, že tímto ponižujícím způsobem jedná osoba, která sotva odrostla dorosteneckému věku s člověkem, který by bez nadsázky mohl být jeho dědečkem. V kultivovaných společnostech nebývá zvykem, aby úředník zneužíval svého postavení vůči komukoliv, tím méně vůči osobě o dvě generace starší. Ruština má pro úředníka výraz „služaščyj“ , tedy „sloužící“. Sloužící od sloužiti, nikoliv od sekýrovati. Z Vašeho úředníka rozkoš z příležitosti sekýrovat přímo odkapávala. S možností, že by toto chování bylo inspirováno národnostním šovinismem, nebudu snad u státního zaměstnance ani uvažovat.
Moje pracovní povinnosti i osobní zájem mne přivedly do téměř všech evropských zemí. Nicméně jsem se od dob nechvalně známých komunistických „pasováků“ a „celňáků“ s takovým projevem provokativní úřední arogance ještě nesetkal.
Nebudu opakovat otřepané fráze o tom, že tento zážitek nic nemění na mém srdečném vztahu ke Slovensku a jeho lidu. Nebyla by to totiž pravda. Tato zkušenost mne ovlivnila a to tím nejnegativnějším možným způsobem. Shodou okolností moje rodina milující hory, krátce před dotyčnou služební cestou řešila příjemný problém, zda na zimní dovolenou vyrazit do rakouských Alp, či do Tater. Jistě chápete, že nyní máme po problému.
Slovenskou republiku jistě nepřivede na buben to, že se jistý Hovorka s rodinou rozhodne ji nenavštívit. Samozřejmě, že ne. Nicméně v daném autě jsme byli tři a bez rozdílu jsme došli k závěru, že na Slovensko – dobrovolně nikdy. Každý z nás má řadu přátel a historku bude jistě dávat při různých příležitostech k lepšímu, což se v mém případě již stalo. A nyní si představte, kolikrát denně bude Váš celní úředník podobné etudy a variace na dané téma opakovat po dny, týdny, měsíce a roky služby, které má vzhledem ke svému mládí před sebou. V zájmu samotné Slovenské republiky skutečně doufám, že tato nedisponuje vysokým počtem úředníků podobného kalibru. Domníváte se, že by to zůstalo bez dopadu na její pověst a turistickou atraktivitu?
Nesdílím nadšení pana prezidenta pro Slovensko a nadstandardní vztahy s ním. Nesdílím nadšení pro nadstandardní vztahy s někým, kdo dvakrát v jednom století vrazil společnému státu kudlu do zad a kdo by bez české části bývalého státu už jako národ patrně vůbec neexistoval (jen si přečtěte Peroutkovo Budování státu). Ony totiž v praxi ty vztahy ani zdaleka tak idylické nejsou. Dále naleznete první část dopisu, který jsem svíého času zaslal velvyslanci Slovenské republiky v Praze.
Vaše Excelence,
rád bych se s Vámi podělil o bohužel značně nepříjemnou zkušenost s přechodem česko-slovenské hranice na přechodu Lanžhot.
Dne 5.září jsem se dvěma kolegy ve věku 59 a 74 let cestoval vozem na služební cestu do Vašeho hlavního města. Situace na rozestavěném přechodu Lanžhot je značně zmatečná. Po průjezdu objektem pasové a celní kontroly na české straně a dalších šesti kilometrech jízdy jsme se domnívali, že se nacházíme na slovenské straně hranice. V objektu, který jsme logicky považovali za kontrolní bod slovenské celní a pasové kontroly, nám postava v tmavomodré uniformě zcela jednoznačně naznačovala, že máme bez přerušení jízdy pokračovat. Jinak se v daném prostoru nenacházel vůbec nikdo. Vědomi si zásady, že pokyny policejního, nebo obdobného orgánu mají přednost před dopravním značením, jsme minuli značku „Stop“ a pokračovali podle pokynů k otevřené závoře. Jaké bylo naše překvapení, když tato dosud zvednutá závora nám spadla před nosem a řadu minut se zhola nic nedělo. Nejstarší kolega posléze vystoupil z vozu, aby zjistil co se děje. Vzápětí se z přilehlé budovy vynořil krokem tokajícího páva mladíček něco přes dvacet.
„Dopravná značka vám nič nevraví, však?“ byla první slova, která jsme slyšeli místo pozdravu. Následovala dlouhá pauza, a hluboké zamyšlení orgána, jak s dotyčnými zločinci naložit. Po předstíraném úporném přemýšlení jsme byli instruováni k zacouvání na vyhražené místo, kde jsme byli ostentativně ponecháni bez povšimnutí dalších téměř čtvrt hodiny, ačkoliv se na přechodu v této brzké ranní hodině absolutně nic nedělo. Posléze se jeho blahorodí rozhodlo, že bude pokračovat v zábavě.
„Viete, kto ja som?“ zněla naprosto scestná otázka. Pauza, během které se mladíček pásl na našem zmatku. „Neviete čítať?“, pauza. „Čítajtě!“ s hrdým gestem ruky směřujícím k ramenní nášivce celního orgánu. „ Ja som colník Slovenskej republiky“, osvítil mladíček prosťáčky. „Nachádzate sa na území Slovenskej republiky a ste povinný rešpektovať tunajšá nariadenia“. Další proslov vyzníval v tom smyslu, že na území Slovenské republiky vstupují tři zvláště podezřelá individua, která bohužel nelze rovnou zavřít a zastřelit, ale kterým se musí dostat důrazného ponaučení, že orgány bdí. Pohled na cucáka s rozkoší pérujícího tři starší a staré pány musel být k nezaplacení. Scéna jako vystřižená ze Švandrlíka nebo Škvoreckého. V případě, že by se byl býval dotyčný celní úředník vyskytoval na svém místě a my ho bez povšimnutí minuli, bylo by podobné upozornění, byť slušněji formulované, na místě. Vzhledem k tomu, že se v dohledu nevyskytoval, musí taková prohlášení vyznít jako nehorázná a úmyslná arogance.
Skutečně nemá smysl reprodukovat celý tento dialog, který byl spíše stupidním monologem primitiva vychutnávajícího si svou úřední moc. Nebylo možné nevzpomenout rázovité postavičky slobodníka Lenča z Černých baronů a po celou dobu strávenou na celnici jsme trpěli fixní ideou, že vzápětí ulyšíme ono pověstné: „čo bolo, bolo terazky som majórom“, respektive: „čo bolo, bolo terazky som colníkom“.
Havel se liba s komunistickym aparatcikem a clenem STB, skoro stejne, jako pred nim Husak s Breznevem. Nestesti je to, ze to panu Havlovi uz nepripada ani divne. Skoda, ze zapomnel na vsechno, co hlasal v roce 1989 a predtim. Zachutnala mu moc a s pomoci patolizalu na vsech stranach je presvedcen o sve vyjimecnosti a uzasne vyznamnosti. Nestal se tak postavou, ale trapnou figurkou.
... rozdává se bižuterie, a slza občas ukápne. Neónové srdce smutně plane a komedianti pějí árie. Však pro dělný lid co vykonal? Jen kul pikle proti vládě a kamarády protěžoval. Histórie jedna končí se, psi skučí, opět rozednívá se, a v krajině vzdálené osamělý důchodce na slunci vyhřívá se.
jak si ten Havel rozumi se soudruhem Schusterem... napadaji me Feldekovy verse "esesak sa objal s estebakom" - tim nechci rici, ze Havel je esesak, ale ze na Slovensku je mozne asi vsechno. Naposledy me takhle dojal Jan Carnogursky kdyz pronasel vrela slova o velkem Slovakovi, soudruhu Husakovi.
Vubec nechapu jak nekdo muze nazvat PANA Vaclava Havla hnupem a pod. Bezesporu je to spolu s T.G.Masarykem nejvetsi Cech 20 stol. A to je nejspis to, co mu vetsina kritiku zavidi a nedokaze odpustit. Inu rekl bych prava ceska povaha - kritika kritika kritika a hlavne nemit moc prace. Neni to tak?
Vůbec asi zřejmě málo chápeš. Ptal jsem se na Kňažka, Endy mi odpověděl a ty jsi jsi zakejhal ten známý ohraný hit o Havlově celosvětové slávě a velikosti.
Před odletem posedí se slovenskými přáteli, mezi nimiž zřejmě nebude chybět někdejší slovenský ministr kultury Milan Kňažko ...
Nevíte někdo,je to týž Kňažko, který přijel s Mečiarem do Prahy na jednání (ještě za trvání federace) v autě označeném mzn.značkou SO? Inu Havlovi přátelé - jedni, se kterými rozbíjel republiku a druzí, kteří byli ve vysokých bolševických funkcích (Schuster, Čalfa, Kwasniewski) - přátelé nejvěrnější
vetsina z nas musi kazdej den tvrde makat v praci a navic - kdyz neco podelame = letime (to je ten hlavni rozdil mezi politiky a jejich nohsledy a zbytkem sveta!