V době, kdy komunisté plnili své koncentrační tábory skutečnými odpůrci komunismu, byl Petr Pithart se svými rodiči - komunistickými diplomaty, kde jinde než na Západě. On tam v té době totiž studoval… Koncem 50. let, kdy lágry přetékaly, se rozhodl vystudovat komunistická práva aby se jimi mohl za nelidské komunistické diktatury jako státotvorný doktor práv dobře živit. To se mu taky podařilo. Pracoval 8 let jako odborný asistent na katedře komunistického „Státu a práva“ . Už jako student vstoupil na přelomu 50. a 60. let do komunistické strany, kde strávil celé mládí. Mezitím, po skončení Právnické fakulty UK, jako věhlasný znalec nepřátelského Západu, navíc se 100% prověřením, vyučoval na vojenské škole v Bruntále velite l ské kádry komunistické armády pro jejich tažení na Západ. Tuto epizodu byste však v jeho oficiálním životopise marně hledali. Ještě ve druhé polovině 60. let vyhazoval ze své kanceláře na fakultě studenty, kteří ho při vstupu nepozdravili „čest práci“. Dů v ěru, vloženou do něho komunistickou stranou, nikdy nezklamal. Po sovětské okupaci byl opět vyslán na studia na Západ, ale na výzvu komunistické strany se už po třech měsících disciplinovaně vrátil z tohoto nelidského světa „vykořisťování a bezpráví“ zpět d o své milované okupované vlasti pokračovat v budování socialismu. Situaci však ani tím nezachránil a lukrativní post na fakultě komunistického „Státu a práva“ musel ke své velké lítosti přepustit ještě kovanějším soudruhům. Nelze se proto divit, že po tak o vém nevděku natolik zatrpkl, až nakonec podepsal spolu s množstvím komunistickou stranou podobně nedoceněných soudruhů Chartu77. Ke své nejslavnější knize „Osmašedesátý“, považovanou za klasiku tzv. "omluvenkové literatury", se až do 90. roku nikdy nepřih l ásil. Věděl, že tím by se rodné KSČ nezavděčil a sobě nepomohl. Po listopadu pak přesně naopak. Vždy dobře věděl, co je a co není pro něho výhodné. Sám říká, že jako chartista strávil 48 a 96 hodin na policejní cele předběžného zadržení. Při jeho nesporný c h „kádrových kvalitách“ není divu, že tohle byl celý jeho „trest“, kterým si KSČ nechala zaplatit. Udělejme si úměru: 8 let v KSČ - 144 hodin v „protikomunistickém odboji“… Pan Cibulka 43 800 hodin. Po 17. listopadu 1989 pak byl tento „odpůrce komunismu“ v ybrán za předsedu české vlády. Vybrali dobře! JUDr. Petr Pithart zajistil naprostou beztrestnost všem komunistickým zločincům 40., 50., 60., 70. a 80. let. Na takového prezidenta bychom mohli být hrdí!   

Vážení přátelé, pokusím se o co nejstručnější zhodnocení kandidátů

1. Zeman - mám strach z jeho lásky k alkoholu a jeho nediplomatického jednání a vyjadřování. Abysme pak ještě měli pak s kým obchodovat, až nám to rozhází s celým světem 

2. Pithart - mám strach z těch jeho chytrohorákyňských názorů a nenázorů, neustálých odpuštění a dvojdomků. Aby jsme pak ještě nestavěli dvojdomky pro sudetské Němce

3. Kříženecký - mám strach že nemá šanci na zvolení

4. Klaus - je reprezentativní, má charisma, je to osobnost, jak říká Knížák (a má pravdu) pro lidi modla, totem, člověk, který dokáže jasně formulovat svůj názor a stát si za ním (pravda, až mu chybí sebekritika), je známý ve světě, má svou hrdost, určitě by náš stát dobře reprezentoval jako president. Dokážeme mu však odpustit, že si nedokázal přiznat, že ta transformace (vytunelování) jaksi nevyšla ? Já bych mu to odpustil, já vím, že jsem teďka, jak ten Pithart, ale k funkci presidenta ty svý nepovedený profesorský ekonomický transformace přece nebude potřebovat a nakonec, přece i platí, že jenom ten, kdo nic nedělá, nemůže nic zkazit, to musíte uznat každý. A tak nemám strach z toho, že by dělal presidenta, mám strach pouze z toho, že ho levicový parlament nezvolí. Dávám proto pro něho v této pro stát mimořádně důležité situaci palec nahoru  až teprve teď, když jde do tuhého a presidentské volby se neodkladně blíží, jsem si totiž uvědomil, kdo je podle mě ten pravý kandidát, a rozhodl jsem se pro tento moudrý a správný státnický krok.  

A věřte mi, dělám to velice nerad, protože mi poslední dobou lezl svými názory (takový anebo makový president) i svým chováním velmi na nervy, a tak musím přihmouřit obě oči . . . Jinou lepší možnost však nevidím, z toho, co máme momentálně na výběr . . .  Vážený parlamente, tady nejde o levicovost a pravicovost, tady jde o důležitou státní reprezentativní funkci, která by měla být i nadstranická. Tady musí nastoupit rozum , a politikaření a žabomyší války musí jít stranou. 

5. Bureš - mám strach, že mu chybí to Klausovské charisma, pro lidi je málo známý, i ve světě je málo známý, je však docela možné, že by byl dobrým presidentem, a proto se u něho zdržuji hlasování.

Přátelé, tak já tomu zas nemohu věřit, kulím na to oči , ale mě vyšel opět ten skoro všemi proklínaný Klaus. Tak to vidíte, zase budeme moci nadávat na presidenta, nadávalo se na Husáka, na Havla a teďka budeme moci zase nadávat na Klause.    

 

"Přátelské utkání, sehrané na hřišti TV Prima" v neděli 5.prosince mezi prezidentskými kandidáty, pány Burešem a Pithartem, potvrdilo ideovou blízkost vedení dvou koaličních stran, ČSSD a KDU-ČSL. Ty totiž postavily do zápasu hráče, kteří se v názorech ani úrovni vystupování v podstatě nelišili. Pokud by byli jedinými uchazeči o nejvyšší úřad, nebylo by třeba mezi nimi rozhodovat nákladným hlasováním, doprovázeným ještě nákladnější mediální kampaní, stačilo by hodit si korunou. Tím se nechci dotknout jejich společenské a kulturní úrovně: oba vystupovali důstojně, způsobem přiměřeným jejich postavení a vzdělání. Oba však prokázali shodnou necitlivost k dějinám země, do jejíhož čela by se chtěli postavit v době, kdy ji čekají přelomové události, a to tím, že se shodli v názoru na nutnost jednat s KSČM jako s každou normální stranou. Prokázali tak necitlivost nejen k historickému vědomí národa, ale navíc i k dějinám hnutí, jež je na kolbiště postavilo. Komunisté přece nejsou normální stranou. Tím, že si zachovávají název a hlásí se ke kontinuitě s KSČ, říkají současně, že jejich programem je vyvrácení z kořenů naší současné společensko-ekonomické formace, a pouze těží z dobrodiní jejích demokratických pravidel v její neprospěch. Komunistické hnutí je velmi staré a dlouhodobě prokázalo svou schopnost licoměrně měnit tvář přiměřeně měnícím se podmínkám, pracovat v ilegalitě a současně využívat zevnitř výhod demokratických institucí, slavnostně vyhlašovat zásady, jež míní po vítězném převzetí moci potírat, a použít i brutálního násilí k uchopení a upevnění moci. Jejich politická doktrína je zavazuje pružně měnit strategii a taktiku, aniž by při tom pouštěli se zřetele svůj cíl revolučního převzetí moci. Jejich významní politici stejně jako Hitler pohrdali parlamentním zřízením, nazývali sněmovny žvanírnami, ale usilovně je využívali pro své cíle. Tím a také dalšími rysy jsou velmi blízcí nacistům i fašistům. Ostatně Musolini začínal jako marxisticky orientovaný socialistický agitátor. Tváří-li se komunisté dnes jako lidumilové a demokraté a předstírají smíření s ekonomikou volného trhu, nelze věřit v jejich upřímnost. Jsou-li skutečně tím, za co se vydávají, pak nejsou komunisty. Ale trvají-li na tom, že jsou komunisté, pak je jejich současná politika jen jednou z mnoha kamufláží v historii, za kterou skrývají svou pravou podstatu. Specielní důvody k nedůvěře ke komunistům by měl mít kandidát sociálních demokratů. Součástí komunistické doktríny byla od pradávna nenávist k sociálním demokratům, v nichž viděli své úhlavní nepřátele. Zazlívali jim, že předstíráním možnosti dosažení socialistických cílů cestou dohody s vládnoucí buržoasií zaslepují dělnickou třídu a odvádějí ji od jedině správné, tedy komunistické, revoluční cesty. Podle toho se k sociálním demokratům chovali všude, kde se dostali k moci. Poúnorová likvidace ČSSD předstíranou fúzí a následným pronásledováním sociálních demokratů stejně jako Laušmanova smrt jsou toho dokladem. Příznačné je, že v období "pražského jara" komunisté nepřipustili obnovení sociálnědemokratické strany, ač rašení nových výhonků na zachovaných okleštěných strukturách dvou rudimentů nekomunistických stran a jejich hrozícího přerůstání v plnohodnotné demokratické strany se příliš nebránili. Historické důvody k nechuti ke komunistům by měl mít i kandidát KDU-ČSL. Jeho strana vznikla na základech Československé strany lidové, jedné z nejvýznamnějších stran předválečného i těsně poválečného Československa. Zatímco národní socialisté se po únorovém puči 1948 v podstatě rozutekli, lidovci zůstali zjevnými zarputilými nepřáteli komunistů. Komunisté sice připustili činnost "obrozené" ČSL s velmi okleštěnou členskou základnou v rámci Národní fronty, ale povolili jí jen minimální účast na zákonodárné a výkonné moci, a její rozsah sami stanovili. Nikdy jí nepovolili jít do voleb jako samostatný subjekt. Členy původní lidové strany, kteří buď znechuceně odešli nebo byli vyhnáni akčními výbory, komunisté pronásledovali horlivěji než "bezpartijní" občany. Ale šikanovali i ty, kteří svým členstvím v "obrozené ČSL chtíce či nechtíce deklarovali svou převážně předstíranou loajalitu k režimu. Stejně naložili i s národními socialisty, které nenáviděli snad ještě více. Co vede pány prezidentské kandidáty k názoru, že s KSČM by se mělo zacházet lépe, než nakládala KSČ s "jinostraníky", když je KSČM zrovna tak cizorodým prvkem v našem politickém systému, jako rudimenty nekomunistických stran v komunistickém režimu ? Nedovedu si představit, že by Václav Havel pověřil předsedu KSČM sestavením koaliční vlády, kdyby tato strana vyšla z voleb jako nejsilnější. Z jednání obou kandidátů je zřejmé, že by byli schopni uvolnit cestu komunistům k moci. Měli by vysvětlit veřejnosti, proč se domnívají, že by se KSČM chovala jinak než NSDAP v r. 1933 nebo KSČ v r. 1946, kdyby se parlamentní cestou dostala k moci. A hlavně by měli co nejrychleji zmizet z politického života a vysokých státních funkcí.