Nechápu, jak může člověk s kouskem mozku v hlavě stát na straně teroristů a kritizovat politiku státu Izrael. Izraelský stát musí po celou dobu své existence čelit nesmyslnému a fanatickému nepřátelství okolních arabských států. Projevil tak neslýchanou dávku trpělivosti a ochoty řešit tutu situaci mírovou cestou, že to mnohonásobně přesahuje jakákoliv lidskská měřítka. Po tom všem má plné morální právo na sebetvrdší a sebedrastičtější postup proti těm, kterým tisíckrát nabídl příležitost k mírovému soužití a kteří za na to vždy odpověděli jen stupňováním nesmyslného barbarského násilí proti nevinným lidem. Je ostudou všech pokryteckých politiků že kritizují Izrael, místo aby nazvali pravým jménem barbarství, krutost a podlost ze strany arabských států. To, co je oficiální záminkou pro "osvobozenecký boj" Palestinců - samostatný Palestinský stát, by nebylo ze strany Izraele žádným problémem - stačilo by jenom ukončit nesmyslné násilí ze strany arabských států. Ale o to evidentně těm, kteří platí palestinské teroristy, vůbec nejde.

Izraelská vláda prohlásila Jásira Arafata za nepřítele. Na tom není nic divného. Divné je spíš to, že něco takového vůbec bylo třeba oficiálně vyhlašovat. V tom je totiž, jak se zdá, jádro problému současné situace v Izraeli. Pan Arafat byl oceněn Nobelovou cenou jako mírotvorce. Jeho teroristické počiny jsou prý již minulostí. Skutečnost je však taková, že si tuto cenu nezaslouží: buď není schopen zvládnout palestinské teroristy - a za neschopnost se ceny neudílejí - nebo se je zvládnout nesnaží a potom je spolupachatelem jejich zločinů. Ano, jsou to teroristé. Opravdoví bojovníci hnutí odporu nevraždí trhovce, lidi čekající na autobus, zákazníky v samoobsluze ani teenagery na diskotéce.

Pan Arafat spoléhá především na podporu některých evropských vlád (zejména francouzské) které se z různých důvodů snaží kamuflovat zcela zřejmou skutečnost, že totiž Hamas, Hizballáh, Islámský džihád a jak se všechny ty organizace jmenují, se dopouštějí teroristických zločinů.

Arafat si ovšem ponechává volné ruce a tvrdí, že se zmíněnými skupinami jeho administrativa nemá nic společného. Současně však odmítá, aby byly označovány za teroristické organizace. A tak, pokud se Izrael s vládou pana Arafata po dlouhém handrkování na něčem konkrétním dohodne, hned vzápětí náčelníci teroristických bojůvek vyhlásí, že oni se touto dohodou řídit nehodlají. Pan Arafat konstatuje, že je to politováníhodné, upozorní na to, jak frustrující je pro Palestince zločinný postup izraelské vlády, potvrdí, že pro něj je dohoda (například o příměří) závazná - a hned druhý den někde na trhu nebo v samoobsluze vybuchne další nálož. Pan Arafat vysloví politování a upozorní na frustraci... atd.

Jak to tedy je? Je pan Arafat nepřítelem Izraele nebo ne? V tom je, zdá se, jádro pudla. Pan Arafat o sobě tvrdí, že jím není. A dokud bude jevit ochotu k jednáním, zpitomělí Evropané, jakož i představitelé OSN budou i nadále moudře pokyvovat hlavami a nabádat Izrael k umírněnosti. Izrael tedy pana Arfata považuje za nepřítele, pan Arafat jím oficiálně není, a mezi lidem, kterému by měl vládnout, se nachází velký počet subjektů, které odmítají připustit, že by jejich vztah k Izraeli kdy mohl být jiný než nepřátelský. A co horšího, dávají to najevo četnými vražednými útoky, s čímž pan Arafat vůbec nic nedělá. To znamená, že pan Arafat, který oficiálně nechce být nepřítelem Izraele, nepodniká nic proti těm, za něž nese odpovědnost a kteří své nepřátelství vůči Izraeli nijak neskrývají. Je tedy nepřítelem - ale ne dostatečným nepřítelem. Dokud mu bude umožněno, aby opakovaně deklaroval svoji ochotu ke smíru, zatímco jím tolerovaní hrdlořezové budou pokračovat v krvavém díle, nezmění se na situaci v Izraeli vůbec nic. Izrael si nemůže dovolit nedbat občasných "nabídek  k jednáním" po nichž vždycky přijde další vlna atentátů. Je totiž zoufale závislý na podpoře západu, který, bohužel, již dávno zapomněl na to, jak je národu, který bojuje o holý život. Zápaďané tento pocit zažili naposledy před víc než padesáti lety a ani tehdy se nechovali příliš inteligentně. Nyní jsou ochotní začít křičet pokaždé, když pan Arafat pronese něco "mírotvorného" a Izrael unaveně odpoví, že to už jsme slyšeli tisíckrát a nedá se tomu věřit. Je to bludný kruh: Na jedné straně vůdce, který vůdcem není (nebo se tak nechová), ale v zahraničí je vnímán jako "záruka mírového procesu," a na druhé straně fanatici, vyzývající mládež k sebevražedným obětem, kteří ovšem pro nikoho nejsou partnery k jednání.

Je tedy možné, že by k vyřešení celé situace přispělo, kdyby pana Arafata nahradil někdo, kdo sice bude opravdovým nepřítelem Izraele, ale o kom bude zcela jasné, že je schopen mluvit jménem všech Palestinců a dojde-li k nějakému ujednání, dokáže prosadit, aby je všichni respektovali. Je velmi pravděpodobné, že taková změna v Palestinském vedení by znamenala válku. Jenomže, válku už v Izraeli mají i bez toho. Rozdíl je v tom, že nyní se neví, proti komu vlastně izraelská armáda bojuje. Válka, v níž se střetnou dvě jasně definované strany, nakonec vždycky skončí příměřím, jednáními a nakonec snad i opravdovým mírem. Zatímco situace, v níž vůdce národa vyjednává, národ bojuje a vůdce se od boje svého národa distancuje, žádný myslitelný konec nemá. Leda by se všichni zúčastnění navzájem vyvraždili.

Miroslav Košťál

Praha 10