Temelin

Promiňte mi, ale snažím se upřímně pochopit jak české, tak i rakouské rozhořčení nad současnou "bouří" mezi vztahy obou států. Jak české stanovisko k "neomylnosti" pro nás veskrze státně posvěcené vyjímečnosti technologického pokroku ohledně elektrárny Temelín, tak i rakouského odmítání atomu a s tím spojených nemalých problémů poblíž hranic Rakouska. Jsem přesvědčen, že jak z Rakouska, tak i z Čech je tento problém prezentován navýsost účelově a jako prostředek ukázat Evropě, že i tento region je "Pupek Evropy". Nezájem vrcholného předsdtavitele české vlády o mínění sousedů nám nejbližších (dle mého názoru) navozuje pocit jisté povýšenosti, a naopak, ohlasy některých rakouských politických sil na rozhodovací právo uvnitř Českého státu hraničí s uznáním samé podstaty České republiky o schopnosti vládnout sama sobě v kontextu mezinárodního společenství. Na rozdíl od české exekutivy chápu názor více než 900 000 rakouských občanů jako vyjádření k současnému problému, jako postoj k životu ve svém regionu a jako tvrdě prosazovaný názor na podobu své budoucnosti, ať už se týká životního prostředí, nebo politických vztahů. Naopak, šavlování "Benešovými dekrety" (z mezinárodního práva samozřejmě neuznatelnými), se mi zdá v tuto dobu nevhodnou argumentací, zvláště poté, co si uvědomíme základní souvislost, že tyto dekrety reflektovaly na situaci období 2. světové války, kdy pojem "právo" a "kolektivní vina" nebyl ve slovnících pachatelů tohoto dějství. Na to navazuje má další úvaha, že ze slov některých zahraničních hlasů citím rovnítko mezi pojmem "kolektivní vina" a "kolektivní pachatel", do jehož role jsem jako Čech někdy vmanévrován. Jestliže tedy není možné z lidského hlediska uznat pojem kolektivní viny, pak se nemohu smířit s nálepkami pana Haidera a podobných o kolektivním pachateli, tudíž mne a mých současných spoluobčanů. Luděk Bartoš, Praha Nepřeji si zveřejnit e-mail