Nejsme jen závistivé bestie...

Je mi nyní 24let. S panem SIMMONEM se dá souhlasit v několika bodech: Naši studenti by skutečně měli být více motivováni svými učiteli, ale rád bych upozornil na to, že vzhledem k rozdílům počtů potencionálních vítězů si nemůžeme dovolit vychovávat nuly. U Vás v Americe je tolik obyvatel, že se mnoho neschopných ztratí v davu. Nás je jen deset milionů a abychom uspěli, tak každý z nás musí být špička. To je zásada, kterou razili moji učitelé – nechceš být nejlepší? O.K. tak toho radši nech! Nemůžeme vyniknout průměrností a chválit průměrnost. Skutečně jsme každý zodpovědný za sebe a za dění v naší krásné zemi. K tomu nemám nejmenších výhrad. Rád bych rovněž pana SIMMONA upozornil, že jsem přítelem nejen mnoha Američanů žijících v Praze ale prostřednictvím Internetu i mnoha v USA a budu-li hodně povrchní, tak jsem sto soucítit s jakýmkoliv člověkem na této planetě. Je mi líto obětí a nejen těch Amerických. Jsem rovněž plný vzteku, kvůli nesmyslně brutálním útokům na bezbranné a rád přispěji dle svých sil k porážce zla, ať již je symbolizováno radikalizmem náboženským nebo politickým a nebo bude třeba potřít prostě zlo jako stav mysli. A nyní výhrady: Kdo dal Američanům pocit, že jejich cesta je ta nejlepší??? Netvrdím, že není, ale trocha pochybnosti a sebereflexe by neškodila. To je možná plod chválení ve škole pro každou hloupost a nicotný zdar. Můj národ si v posledních 500 stech letech užil dost zklamání a proher. Američanům se ani nezdá o tom co to znamená zvedat z trosek a popela nejen symboly národní, ale i dějiny a jazyk. Nezlobte se proto na nás pro trochu té pochybovačnosti a jedovatosti. Prostě se potřebujeme ujistit, že na to máme. Pan SIMMON naopak dokumentuje obrovské ignorantství vůči zemi – pravlasti, ze které pochází jeho strýc a tudíž možná i on. Možná je skvělý a úspěšný, ale rozhodně není příliš vzdělaný (ostatně jako většina Američanů, se kterými jsem měl tu možnost mluvit (a musím říci i čest a potěšení)). Jinak by jistě vzal na vědomí, že Československo již řadu let neexistuje. Možná tady pramení naše pochyby, zda stát na straně USA jako jeden muž, když průměrný občan USA ani nezná své spojence nebo alespoň správný název jejich země. Kdyby pan SIMMON hrál lední hokej zjistil by, co to je jednotlivec podpořený týmem. Vždy vítězí tým, ale branka se připisuje jen jednomu. Cílem týmu je vyhrát – cílem jednotlivce je vstřelit gól. Kdyby na to USA a Kanada mysleli při utkáních s naší reprezentací možná by jejich bilance v důležitých zápasech nebyla tak žalostná. (Mimochodem rozesmál mě názor jedné New Yorské barmanky, že naši hokejisté v NHL jsou tak dobří právě proto, že hrají v USA). Co se týká pocitu největšího štěstí, možná že máme opravdu jiné hodnoty. Víte pane SIMMONE, ještě teď, když se podívám na svoji babičku tak vidím bolest a strach z okupace 1939 až 1945 a zklamání z Mnichova 1938. Občas se budí kvůli transportům smrti, které projížděli její vesnicí, protože si pamatuje na lidi, kteří mířili na smrt a kterým, když jste do vozu na dobytek, chtěli podat kostku cukru, tak jste ji museli dvakrát rozlomit. Vidím zklamaní a potupu svého dědy, který při okupaci v roce 1968 sloužil v armádě. Snad jen starost o rodinu mu tehdy zabránila v sebevraždě. Pamatuji si zklamání mojí mámy, která v roce 1968 odmontovávala spolu s policisty cedule s názvy ulic. Pamatuji si na její zklamání, když se naši volení zástupci začali hádat o pomlčky a zvyšování platů po roce 1989. I přes to všechno se můj národ (vlastně těžce zkoušený déle než vůbec existují samostatné Spojené Státy Americké) dokáže znovu postavit na vlastní nohy. Dokáže přispět k lepší budoucnosti i spolu s Vámi Američany. I přes to si myslím, že náš pocit závisti vůči Vám je naprosto nesmyslný–máte jiné problémy spojené s velikostí a sílou Vaší země. Jediné co Vám závidím já osobně, je místo pro vypouštění kosmických dopravních prostředků–něco takového by se šikovným a zvídavým českým lidem moc hodilo. Já velmi miluji svoji vlast a při hraní státní hymny jí chráním ve svém srdci. Já sám budu pracovat pro lepší budoucnost mého národa, který se stále více stává národem multi-národnostním. Naštěstí se učíme čím dál lépe vycházet se svými sousedy a s Čechy, kteří nutně nemusí pocházet ze Žižkova, ale třeba z Afriky. Ale to mi ještě nebrání v soudné sebereflexi toho, co je u nás dobré a co ne. Nechci Vám připomínat, kolik lidí z těch, kteří vytvořili symboly Ameriky pocházeli z Čech, Moravy, Slezska a Slovenska. Kolik lidí od nás nebo u nás posouvalo to čemu dnes říkáme „západní civilizace“ po krůčcích vpřed. Já doufám, že tento export mozků a nápadů u nás hned tak neskončí, a že budeme stále platným členem Spojených národů a NATO, ale že na nás budete moci být hrdí i vy Američané (Ale to je to co možná neumíte). My jsme oslavovali úspěchy Apolla–můj děda jako příslušník vzdušných sil hlavně šťastný návrat třináctky, která byla také obrovským úspěchem. Spolu jsme oplakaly tragédii STS 51-L a měli slzy v očích 11.9.2001. PS: Abyste si trochu užil té „české jedovatosti“-na jakou část Amerických dějin jste hrdý? Na vyhlazení původního obyvatelstva, otrokářský řád a nebo občanskou válku? Víte náš důvod k radosti a hrdosti se vrací každý rok s MS v hokeji a pak nastává dlouhé vzpomínání na První Republiku začátkem 20. století a obrozeneckou vlnu v 19. století, ale pak čekáme 400let. Jak by se Američané chovali, kdyby většina válek přešla přes vaše území, morové rány a totalitní režimy pravé a levé. Kdyby cokoliv cizího bylo spojeno s nebezpečím, že to cizí bude chtít zahubit náš jazyk a kulturu Nejsme zlí, jen jsme poučení z minulosti a nevítáme vše s otevřenou náručí a musíme se naučit přijímat svět s větší důvěrou, která patří k osvícené době technologie a moudrosti, která pro mne začala s novým tisíciletím. Můžete nám pomoci- buďte takový jako doposud a pokračujte v postupu vpřed. Nešetřete na výzkumu a podpořte náš talent-my se učíme rychle. Jsme s Vámi – buďte s Námi. Tomáš Křeček, Praha