Není těžké s domácí školou zatočit. Pouhé desítky rodin, které učí nebo chtějí učit své potomky doma, nejsou všimnutelnou politickou silou. Nemají vliv ředitelů protestujících proti snahám vecpat všechny školy pod stejnou právní hlavičku. Nedokážou vyburcovat podobně velký odpor, s nímž se socialisté utkali při svém návrhu zrušit víceletá gymnázia.
Ztráta šance učit své děti jinde a jinak, než si představuje stát, se však dotýká nejen několika rodin. Týká se každého z nás. Každého, kdo si cení možnosti volby, kdo uznává, že rodina má právo ctít i jiné hodnoty než momentální vláda.
Kupříkladu pevné vazby mezi rodiči a dětmi... Listina práv dodnes ukládá lidem zastaralou "povinnou školní docházku". Moderní stát, uznávající, že jeho občané jsou dospělé, rozumné, svobodné bytosti, ji měl už dávno změnit na "povinné vzdělání".
Dosáhni ho, jakou cestou chceš, stát jen průběžně zkontroluje výsledek, odpovídá-li základním představám a požadavkům společnosti v 21. století. Za nedůvěrou vůči domácím školám se špatně skrývá skepse ve schopnosti lidí i úřednická pohodlnost.
Na ministerstvu zřejmě nevěří, že člověk-rodič bez vysoké pedagogické školy by dokázal naučit své malé potomky číst, psát, počítat, znát brouky, země, historii. A to přesto, že se doma vyučované děti až dosud mohly chlubit nadprůměrnými výsledky.
Pro byrokraty je také mnohem jednodušší mít všechny žáčky v jednom šanonu, v jednom typu školy: když už tu ty školy stojí, proč by do nich neměla chodit všechna dítka?! Odpověď je vlastně velmi jednoduchá. Protože řada rodin si chce zvolit jinou, sobě přijatelnější cestu ke vzdělání.
Protože jsou svobodnými občany, kteří v možnosti volby vidí přínos pro sebe i pro své děti. Protože stát si neplatí, aby jim poroučel, nýbrž aby sloužil.
